“Srdcové” projekty

Za posledních třináct let jsem potkala řadu společensky prospěšných organizací, jejichž mise mě nadchly natolik, že jsem se rozhodla je doprovázet. Velké změny se pak začaly dít v roce 2018, kdy jsem získala příležitost zúčastnit se prestižního leadership programu. Čtyři měsíce jsem strávila v americkém New Orleans, kde jsem pomáhala ženám a lidem minoritního původu rozjet podnikání. Po návratu jsem se rozhodla zhmotnit svou dlouhodobou vizi - založit organizaci, která bude podporovat společensky prospěšné organizace i jednotlivce, kteří usilují o pozitivní změnu ve společnosti. A tak se narodilo AVITEUM: katalyzátor změny a růstu. Průvodce světem grantů a projektů. Prostřednictvím služeb strategického rozvoje, tvorby grantových žádostí a projektového řízení AVITEUM podporuje neziskovky, start-upy, školy, výzkumné instituce a další "change-makery". Do mých "srdcových" projektů můžete nahlídnout níže:)

 

 

KOMUNITNÍ CENTRUM L.E.S.

Projekt „KOMUNITNÍ CENTRUM L.E.S.“ vytváří přírodní eko-terapeutické centrum v pražské Troji. AVITEUM podporuje neziskovou organizaci „ŠAFRÁN dětem“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2021-2023).

BEZPEČNÁ SÍŤ

Projekt „BESIT – BEZPEČNÁ SÍŤ TRANZITNÍ PÉČE“ zavádí inovativní model tranzitní péče o dítě a rodinu. AVITEUM podporuje neziskovou organizaci „ŠAFRÁN dětem“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2020-2022).

FRESH-UP ECONOMICS

Projekt „FRESH-UP ECONOMICS“ je dvouletý mezinárodní projet spolupráce 7 evropských zemí. Jeho cílem je vytvořit vzdělávací platformu pro posílení ekonomické gramotnosti dopělých. AVITEUM je jedním z partnerů projektu (2019-2021).

ŠANCE NA RESTART 2

Projekt „ŠANCE NA RESTART 2“ je úspěšným pokračováním projektu, který pomáhá nalézt nové pracovní uplatnění nezaměstnaným lidem se zdravotním postižením. AVITEUM podporuje NNO „Šance na vzdělání“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2019-2021).

MIKULÁŠ DĚTEM

Projekt „MIKULÁŠ DĚTEM“ zavádí inovativní službu podpůrné sítě pro rodiny v rozvodové či rozchodové krizi. AVITEUM podporuje neziskovou organizaci „Mikuláš 365“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2019-2021).

BEZPEČNÝ PŘÍSTAV

Projekt „BEZPEČNÝ PŘÍSTAV“ je tříletý poradensko-vzdělávací program pro rozvoj a podporu stability rodin. AVITEUM podporuje neziskovou organizaci „ŠAFRÁN dětem“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2017-2020).

ŠANCE NA RESTART

Projekt „ŠANCE NA RESTART“ podporuje zdravotně znevýhodněné nezaměstnané osoby 50+ při jejich návratu do práce. AVITEUM podporuje neziskovou organizaci „Šance na vzdělání“ při tvorbě grantových projektů a projektovém řízení (2017-2019).

INOVAČNÍ LABORATOŘ

„INOVAČNÍ LABORATOŘ“ je praktický projektový seminář určený pro studenty Univerzity Karlovy. Je zaměřený na vývoj a testování projektů se sociálním dopadem s využitím přístupů start-up světa. Zakladatelka AVITEA, Zdenka, podporuje studenty v roli mentorky (2019).

Na jedné lodi

Jednou z mých radostí je spolupráce na realizaci projektu Bezpečný přístav společně s týmem neziskové organizace ŠAFRÁN dětem. Po téměř roční společné plavbě, která posilovala stabilitu a rozvíjela citové vazby v rodinách, jsme ukončili další etapu projektu Bezpečný přístav. Ten již dva roky pomáhá dětem a rodičům ze Středočeského kraje prostřednictvím poradensko-vzdělávacího programu najít společnou cestu v mnohdy rozbouřených vodách. Projekt realizujeme za podpory Evropského sociálního fondu a jeho cílem je poskytnout minimálně šedesáti rodinám podporu v rozvoji rodičovských kompetencí a stabilizovat jejich situaci.

 

Jak společná plavba vypadala?

I ve druhé etapě pracoval odborný tým s více než dvaceti rodinami, kterým poskytoval cílenou pomoc dle jejich individuálních potřeb. Účastníci měli možnost využít jak vzdělávací, tak i poradenskou, terapeutickou, právní i sociální pomoc. „Klientům a rodinám pomáháme v projektu Bezpečný přístav ve spolupráci s odborníky z různých oborů. Pracujeme rovněž s rodiči, jejichž děti se vrací z ústavních zařízení zpět do rodiny. Právě taková sociální práce má velký smysl a radost z návratu dětí je nepopsatelná,“ doplňuje členka odborného týmu Lucie Salačová.

Jako jednu z největších přidaných hodnot projektu vnímá psycholožka a poradkyně Michaela Vlasáková Charyparová možnost získat pomoc, která je v aktuálním životním kontextu pro klienty nejvíce potřebná a díky podpoře z prostředků ESF bezplatná: „Pracovala jsem s klientkami na rodičovské dovolené, které si nemohly intenzivní podporu finančně dovolit. Oceňuji tedy dostupnost služeb pro běžné rodiny, které v návaznosti na snížený příjem nedosáhnou na soukromě hrazenou psychoterapeutickou péči.“ Druhá etapa tak přinesla příležitost zúčastnit se celé řady inspirativních workshopů, praktických dílen a kontinuálně pracovat pod vedením průvodců na řešení rodinných témat

Spolupráce jako cesta k řešení společenských problémů

Jako jednu z největších přidaných hodnot projektu vnímá psycholožka a poradkyně Michaela Vlasáková Charyparová možnost získat pomoc, která je v aktuálním životním kontextu pro klienty nejvíce potřebná a díky podpoře z prostředků ESF bezplatná: „Pracovala jsem s klientkami na rodičovské dovolené, které si nemohly intenzivní podporu finančně dovolit. Oceňuji tedy dostupnost služeb pro běžné rodiny, které v návaznosti na snížený příjem nedosáhnou na soukromě hrazenou psychoterapeutickou péči.“ Druhá etapa tak přinesla příležitost zúčastnit se celé řady inspirativních workshopů, praktických dílen a kontinuálně pracovat pod vedením průvodců na řešení rodinných témat.

Jak hodnotí přínos projektu účastníci?

Deset měsíců je dlouhá doba na to, ujít kus životní cesty a zažít proces změny. Při závěrečném setkání účastníků jsme získali od řady z nich krásnou zpětnou vazbu o přínosech jejich účasti v projektu. „Dostalo se mi pomoci v době, která pro naši rodinu byla těžká. Uvědomila jsem si hodně věcí, ukotvila sama sebe a zvládla vyřešit spoustu věcí, od bydlení, přes finance až po návrat mých dětí do rodiny,“ shrnuje klientka Petra.

Co udělalo odbornému týmu největší radost?

Klíčem k úspěchu jakéhokoliv projektu jsou nejen motivovaní účastníci, ale i sehraný odborný tým, kterému dává jeho práce smysl. Nejsilnější emoční odezvu vnímá psycholožka Michaela Vlasáková Charyparová v příbězích, ve kterých se jí i ostatním odborníkům podařilo nahlédnout na závažná životní traumata a zmapovat je pohledem současnosti. Minulost, která se často opakovaně vynořuje, lze současností šetrně a dobře ošetřit. Když se to podaří dobře vybudovaným vztahem mezi terapeutem a klientem, prožívám radost na hluboké vnitřní úrovni,” doplňuje Michaela.

A co plánujeme do budoucna?

Od července 2019 se rozbíhá závěrečná etapa projektu, ve které opět podpoříme dalších dvacet rodin. Doprovázení rodin se ŠAFRÁN dětem věnuje již více než čtrnáct let. „Slovo doprovázení naši činnost silně ovlivňuje, je vždy spojeno s našimi principy, hodnotami a posláním pomoci traumatizovaným dětem znovu důvěřovat v sebe a okolní svět. Do budoucna bychom chtěli dále rozvíjet naše aktivity pro rodiny a vybudovat bezpečný prostor pro jejich setkávání.“ doplňuje ředitelka organizace a terapeutka Šárka Francírková.

Za hranicemi našich zkušeností

Jsem zpátky doma. Po více než čtyřech měsících strávených v americkém New Orleans. Magické datum 1. 12. pro mě bylo dnem, kdy jsem se vydala zpátky přes oceán do Čech. Přesně rok poté, co jsem zahájila novou životní etapu a shodou náhod se dostala k programu Community Solutions. Věřím, že reflektováním našich zkušeností tvoříme svou budoucnost. Proto píšu o střípcích, které mi pomohly vidět sebe sama i svět kolem mě jinýma očima. Třeba inspirují ke změně i vás!

Jak to všechno začalo aneb cesta za oceán

První část mého amerického příběhu si můžete přečíst zde. Jde o směsici rozporuplných pocitů, nepřenositelných prožitků, nadšení z objevování, nových přátelství a osobního růstu. Druhou část píšu na sklonku roku, měsíc po návratu domů.

I přesto, že ve mně zážitky ze setkání se stovkou lídrů z celého světa a nadšení z pohostinnosti a opravdovosti amerických Jižanů navždy zůstanou, koloběh všedního dne je brzy začne překrývat svou rutinou. Druhá část mého příběhu je o tom, co mě tato zkušenost naučila a na co nechci zapomenout. A jak může být prospěšná i pro ostatní profesionály, kterým záleží na tom, co se děje kolem nich.

Spolupráce jako cesta k řešení společenských problémů

Věřím, že pokud různé organizace řeší obdobný problém, komunikace a hledání různých forem spolupráce je klíčem k efektivní pomoci. V českém prostředí existuje řada skvělých programů a projektů domácích neziskovek. Často však stojí osamoceně a mnohým z těchto iniciativ chybí udržitelnost.

Zajímavou inspirací proto pro mě byl model spolupráce New Orleanských neziskovek, které vytvářejí podpůrný ekosystém pro začínající podnikatele. Podpora zakládání a růstu malého byznysu je vnímána jako cesta z pasti chudoby.

Místní neziskovky spolu komunikují a svou činnost přizpůsobují tak, aby poskytovaly provázané služby. Podporují klienty v celém cyklu jejich podnikatelské zkušenosti – od založení, přes růst až po jejich stabilizaci. Vzájemnou konkurenci tak nahrazuje snaha řešit společný problém a pracovat s dlouhodobou vizí.

Když chceš měnit budoucnost, vytvoř si svou vlastní

Jedním z nejinspirativnějších zážitků pro mě byla účast na Global Leadership Foru v Charlottesville. Po dvou hodinách strávených s Rickem Goingsem, bývalým výkonným ředitelem Tupperware, se mě moje kolegyně s překvapivým výrazem zeptala: „Zdá se mi to, nebo jsme se během těhle dvou hodin o leadershipu naučili víc než za čtvrt roku intenzivního online studia?“

Týden v americké Virginii pro mě byl i odpovědí na otázku, co je sdílená hodnota (shared value) a jak ji v praxi vytvářet. Společným tématem byla „podpora ekonomické soběstačnosti žen“ a akce se účastnily nejen místní neziskovky a vzdělávací instituce, ale i zástupci investorů a firem, kteří v podpoře žen a jejich leadershipu vidí i podporu budoucích hybatelek společenských změn.

Pokud chcete měnit věci kolem vás, využijte některou z příležitostí získat novou perspektivu třeba i díky zkušenosti podobné té mojí. Existuje spousta programů a stipendií, díky kterým se můžete vydat do USA – na několik dnů až měsíců. Skvělý přehled nejrůznějších „fellowships“ pravidelně připravuje třeba můj kamarád a NGO stratég Ryan Turner. Pro české profesionály z nezisku mohou být zajímavé například tyto programy:

  • Community Solutions Program: čtyřměsíční stáž ve vybrané organizaci v USA pro lídry 25-38 let, kteří se věnují podpoře komunit.
  • YTILI (Young Transatlantic Innovation Leaders Initiative): rozvojový leadership program pro mladé nadšence, kteří se věnují tvorbě inovací a podnikání. V roce 2018 se ho účastnila například Pavlína Louženská s iniciativou #HolkyzMarketingu nebo Katka Vacková, ředitelka neziskovky Loono.
  • Atlas Corps Fellowship: dlouhodobá stáž (1 - 1,5 roku) pro mladé sociální inovátory z neziskovek do 35 let ve vybrané americké organizaci.
  • The Marshall Memorial Fellowship: stipendium zaměřené na zkušené lídry z byznysu, veřejného i neziskového sektoru určené pro další vzdělávání a networking spojený s měsíčním pobytem v USA
  • World Fellows Program: 4měsíční stáž na Yale univerzitě pro lídry z různých oborů, kteří se zasazují o společenské změny
  • IVLP (International Visitor Leadership Program): krátkodobé výměnné pobyty pro pracovníky neziskovek

Společné hodnoty jako základ pro stabilitu i společenskou změnu

Jedním z našich úkolů během studia na online leadership institutu bylo vytvořit si svůj „code of conduct“ alias zásady etického chování. Slova jako hodnotový žebříček a etický leadership pro mě nebyla neznámá, ale teprve během mého amerického dobrodružství jsem konečně poznala jejich skutečný obsah.

Diskuze o společných a našich vlastních hodnotách bylo něco, co mi během mých školních let chybělo. Bohužel se to nezměnilo ani během studia na Pedagogické fakultě.

O to větším zážitkem pro mě bylo sledovat, jak Američané nahradili absenci společné historie (tak, jak ji jako pojítko vlastenectví vnímáme v Evropě) společnými hodnotami. Řada mých amerických přátel má více než kritický pohled na současné politické dění a společenskou situaci v jejich zemi. Na mou otázku, zda se považují za vlastence, však jednomyslně odpovídali: „I love my country“.

I když jsou nešťastní z řady problémů, kterými trpí jejich země i komunita, věří hodnotám, které je spojují jako národ. A ačkoliv jsem realista, víra v ideály mi jednoduše dává smysl.

Konec jako příležitost pro nový začátek

Závěr svého ohlédnutí za uplynulými měsíci píšu přesně první den nového roku. Americká zkušenost mi nenabídla jasný plán a instrukce, jak se získanými poznatky a kontakty naložit. Naopak mi pomohla uvědomit si, že chaos v myšlenkách způsobený mnoha zdroji nové inspirace je v pořádku. Je to kreativní hra. Je to příležitost k vlastní iniciativě. A dokud budeme hraví, budeme přicházet s novými nápady.

Osobně mi účast v Community Solutions Programu pomohla si uvědomit, jak můžu svoje zkušenosti s grantovou problematikou, tvorbou a řízením společensky prospěšných projektů a kontakty získané v USA využít pro podporu dalších organizací v Čechách. Konec programu je pro mě tak trochu i novým začátkem.

Neváhejte se na mne proto obrátit, pokud chcete vaši organizaci dále rozvíjet a rozšiřovat dopad jejích aktivit: zdenka.havrlikova(at)gmail.com. O možnostech získat profesionální zkušenosti v USA se dozvíte více i na stránkách Velvyslanectví USA v Praze.


Článek jsem vytvořila pro online magazín Svět Neziskovek

Na zkušené v New Orleans

Přesně před rokem jsem seděla doma a brouzdala po internetu s nutkavým pocitem změny, a to jak ve svém profesním, tak i osobním životě. A protože se věci nedějí náhodou, sedím dnes opět doma, ale už ne ve svém pražském panelákovém bytě, ale v historickém koloniálním domě v americkém New Orleans, které se na čtyři měsíce stalo mým přechodným domovem. Za mnou je měsíc a půl dobrovolničení v americké neziskové organizaci a na dvě desítky příběhů lidí z místní komunity, kterým pomáháme plnit jejich podnikatelské sny. A ač je ještě brzy hodnotit přínos téhle zkušenosti, jedno vím jistě – každý den tady stojí zato.

Jak to všechno začalo aneb český příběh amerického snu

Jednoho podzimního večera brouzdám po profesní sociální síti LinkedIn a zajímavý odkaz mě dovádí až na stránky americké neziskovky IREX. Ta kromě nejrůznějších globálních rozvojových a vzdělávacích projektů realizuje za finanční podpory Ministerstva zahraničí Spojených států amerických i Community Solutions Program. Ten je určený pro lídry ve věku 25-38 let, kteří se věnují komunitnímu rozvoji a realizaci projektů ve čtyřech oblastech (gender a ženy, životní prostředí, tolerance a řešení konfliktů, transparentnost a odpovědnost). Přestože se s označením „lídr“ na první pohled neztotožňuju a v českém prostředí je tohle slovo používané málokdy, myšlenka programu se mi líbí natolik, že jdu bez většího rozmýšlení do toho. Vyplňuju přihlášku s popisem projektů, kterým jsem se posledních deset let věnovala. A bez jakýchkoliv větších očekávání na úspěch klikám na tlačítko „odeslat“. Možná i proto mě těsně před Vánoci překvapuje email s oznámením, že se můj příběh a nápady na rozvoj tématu rovných příležitostí a podpory podnikavosti žen probojovaly až mezi 400 semifinalistů z celkových 5300 přihlášených uchazečů.

Ok, je to fajn úspěch, ale dostat se až mezi 2 % vyvolených je trochu nereálný cíl

Přesto ze zvědavosti zkouším splnit poslední online úkol, kterým je zodpovědět na kameru sérii otázek o našich záměrech a očekáváních. Vše pouštím z hlavy na další dva měsíce, až mi jednoho únorového dne ve schránce přistává další email, který mi radostně oznamuje přijetí mezi necelou stovku účastníků. A je to tady, ono se to fakt děje. Počáteční euforii a nadšení však záhy střídají praktické otázky: Můžu si dovolit opustit práci na čtyři měsíce? Jak zvládnu na dálku řídit všechny své aktivity a projekty? V mém případě mám štěstí na skvělé kolegy, chápající šéfy i vnímavé klienty, kteří ví, že i na druhém konci světa funguje internet a oboustranná spolupráce může pokračovat i při sedmihodinovém časovém posunu.

Strhující Babylon aneb jak potkat celý svět na několika metrech čtverečních

Po několikaměsíčních přípravách, kdy nás organizátoři propojují s potenciálními hostitelskými organizacemi, nastává den D a já se na konci července vydávám na cestu za „velkou louži“. První tři dny mého amerického dobrodružství se nedají popsat jinak než mazec – setkání s organizátory ve Washingtonu společně s 92 účastníky z 67 zemí, kteří se chystají rozprchnout do 84 organizací od neziskovek, přes univerzity, veřejnou správu až po soukromou sféru v celkem 20 amerických státech. Příval nadšení, energie, rozmanitosti i nervózního očekávání ve směsici africké, arabské, asijské, latino i evropské kultury je nepřenositelným zážitkem. Má duše introverta s „kabátkem“ extroverta je za takovou zkušenost vděčná, ale zároveň už natěšená na hlubší rozvíjení nových vztahů v mé nové domovské komunitě.

Legendární příjezd do New Orleans aneb odteď už to může být jenom lepší

O několik dní později už proto s nervózním úsměvem čekám společně s mými třemi programovými spolu-účastníky (fellows) z Haiti, Dominikánské republiky a Libanonu na letišti v jihoamerickém New Orleans. Po týdnech dopisování s mou mentorkou Shaunou se konečně vítáme vřelým objetím. Nasávám horký a vlhký vzduch a naplno si uvědomuju, že mě obklopuje subtropické klima. Do auta nabíráme kolegu z Haiti, který ještě nemá zajištěné ubytování, a míříme s ním do hotelu. Na schodech koloniálního hotelu nás vítá elegantní správce afroamerického původu, který nám naše radostné úsměvy zchlazuje oznámením, že v noci zastřelili syna majitele hotelu. V lobby se proto konají výslechy a smuteční obřad. S doslova otevřenou pusou zůstávám stát a v hlavě se mi míhají čísla z nastudovaných statistik o kriminalitě a prvenství New Orleans v počtu vražd na obyvatele. Opouštíme kolegu a jako v transu usedám na sedadlo spolujezdce. Po pár vteřinách jízdy mě z myšlenek vytrhuje kvílivý zvuk a ostré světlo červeno-modrého majáčku. A sakra, kde mám pás?!? V hlavě se mi ve vteřině odvíjí všechny možné scénáře inspirované americkými filmy, kdy už se vidím s želízky na rukou a s čelem opřeným o kapotu. Drama se nekoná, ovšem odnáším si svůj historicky první bloček s pokutou na 70 dolarů za jízdu bez pásu a myšlenku, že odteď už to může být jenom lepší. A taky, že ano.

New Orleans – město lesku a bídy, které se zamilujete

Mám kde spát, jupí! Zaplavuje mě nefalšovaná radost po lehkých pochybách, zda ubytování domluvené po telefonu a bez nájemní smlouvy vyjde. A mám kolo! Které sice moc nebrzdí a má minimum vybavení (které však záhy dokupuji po zjištění výše pokuty za chybějící světla, zvonek a reflexní prvky, která v New Orleans šplhá až do výše 150 dolarů), ale jezdí! New Orleans ze sedla kola si ihned zamilovávám a s nadšením nasávám poklidnou i pulzující atmosféru. Patnáctiminutová jízda je až skoro neuvěřitelnou sociální sondou, která řekne mnohem víc než stohy neveselých statistik o vysoké míře chudoby, kriminality, negramotnosti, ale i již méně zveřejňované diskriminace. Potomci afrických otroků, kreolové (místní obyvatelé s francouzskými a španělskými předky), cajunové (potomci francouzských osadníků v kanadské oblasti Akádie, kteří se po vyhnání Brity usídlili na počátku 18. století mimo jiné i v New Orleans) a nově příchozí obyvatelé z karibské oblasti vytvořili nezaměnitelný lokální kulturní mix. Ten se vyznačuje strhující živou (nejen jazzovou) hudbou, kulinářskými specialitami (jako je rýžový mix jambalaya, pikantní polévka gambo nebo opulentní hot dog po-boy) i nespočtem bujarých festivalů a uměleckých vystoupení.

Kontrasty sociálních rozdílů ze sedla kola

Na straně druhé však i prostá jízda na kole po několikamílové ulici táhnoucí se periferní čtvrtí ukazuje, že New Orleans není jen ideální turistickou destinací a městem nikdy nekončící zábavy. Každé ráno míjím nádherné koloniální vily pyšnící se přepychem, které však záhy střídají polorozbité domy, na jejichž verandách sedí místní s pivem v ruce a pokřikují na pobíhající děti. Případně si hlasitě vyměňují názory se svými sousedy, kteří jsou stejně jako oni bez práce, která by je dokázala uživit. Ve městě, kde je 60 % obyvatel afroamerického původu a již před katastrofickými záplavami způsobenými hurikánem Katrina v roce 2005 žilo přes 40 % obyvatel s příjmy pod hranicí chudoby, není divu, že traumata uplynulých let se promítají do současné sociální situace. Pryč už ale od statistik k samotným lidským příběhům, které dávají naději na změnu. A díky práci v místní neziskovce mám jedinečnou šanci být u toho.

Zažít změnu na vlastní kůži aneb příběhy plnících se snů

Mým prvním dnem „dobrovolničení“ v Good Work Network, neziskovce, která pomáhá lidem z místní komunity postavit se na vlastní nohy a stát se ekonomicky soběstačnými, odstartoval příběh Alenky (či spíše Zdenky) v říši divů. Mám neuvěřitelné štěstí na skvělou mentorku Shaunu, která je jen o pár let starší, a stejně jako ostatní kolegové je „srdcařka“. To je pro mě v poslední době kritériem číslo jedna při rozhodování o nové spolupráci. Našimi klienty jsou převážně místní obyvatelé afroamerického původu, ale i přistěhovalci z karibské oblasti s převahou žen. Všechny však spojuje stejná touha – splnit si svůj sen o vlastním podnikání, které by uživilo jak je, tak i jejich rodinu. Náš pracovní den plní individuální schůzky s klienty a pondělní večery trávíme s fajn partou nadšenců během skupinového kurzu pro začínající podnikatele. Na polední pauzu si občas odskočím do našeho start-up inkubátoru Roux Carré, který umožňuje talentovaným šéfkuchařkám a šéfkuchařům získat znalosti i praktické dovednosti pro rozjezd jejich byznysu. Každý den je jiný a já mám pocit, že po dlouhé době jsem součástí neobyčejně silných příběhů odvážných lidí, kteří to nevzdávají na první dobrou. A tak hned po ránu vymýšlíme s Travisem, jak získat nové zakázky pro jeho stavební firmu. V poledne analyzujeme finanční data cateringového businessu Capucine. Po obědě ladíme brandingovou strategii pro fotografa Othella. A před koncem pracovního dne zkoušíme elevator pitch charismatické Patrice, která svým příběhem inspiruje ženy odrazit se ode dna a plnit si své sny.

Malé ohlédnutí na závěr aneb příběh pokračuje

Přede mnou jsou ještě další dva měsíce naplněné prací i online studiem na leadership akademii, která je součástí programu. Moje intuice mi říká, že pro mě moje americké dobrodružství chystá ještě řadu dalších životních lekcí. A já se na ně těším. A když chytnu slinu a nejspíše i zase rýmu (která mě právě teď skolila a domácí léčení tak bylo ideální příležitostí zastavit se a vzít tužku do ruky), slibuju, že tenhle příběh bude mít pokračování. A napadá mě hned několik témat, která mě nutí k hlubšímu zamyšlení: pohled Američanů na Evropu, nevšední přístup k recyklaci či rasismus a obrácená diskriminace. Ale o tom zase až někdy příště.

Chcete-li se o mém příběhu a Community Solutions Programu dozvědět více, neváhejte se na mne obrátit (zdenka.havrlikova(at)gmail.com). Uzávěrka přihlášek na příští rok je už 31. října 2018. Užitečné informace a milou podporu Vám poskytne i Velvyslanectví USA v ČR.

A pokud váháte pouštět se do větších změn ve svém životě (stejně jako jsem v minulosti mnohdy váhala já), připojuji na závěr jedno poselství, kterým mě na cestu vybavila moje kamarádka Jíťa: „Nemůžeš dělat velké věci, když nemáš velké sny.“ Nebojte se proto snít, protože překážky, se kterými se potýká každý z nás, jsou pouze tak vysoké, jak je necháme my sami narůst.


Článek jsem vytvořila pro online magazín Svět Neziskovek.

Cesta do Bezpečného Přístavu

Už jste se někdy ocitli v rozbouřených vodách a nemohli jste najít správný směr, který by vás dovedl do bezpečného přístavu?

Do složitých životních situací se může dostat každý z nás. A někdy dokonce tak rychle, že už si sami nedokážeme poradit. Pomyslný maják, který vám bude průvodcem na cestě k vnitřní stabilitě a rozvíjení spokojených vztahů v rodině, nabízí tříletý projekt BEZPEČNÝ PŘÍSTAV. Tým profesionálů neziskové organizace ŠAFRÁN dětem dlouhodobě podporuje a rozvíjí stabilitu rodin a nyní nabízí také možnost zúčastnit se bezplatného desetiměsíčního programu, který zahrnuje terapeuticko-poradenská sezení a vzdělávací workshopy.

Pokud chcete vyplout na cestu sebeobjevování, budování a rozvíjení rodinných vztahů a získání sebejistoty při řešení náročných životních situací - pak si s sebou vezměte odhodlání pustit se do toho a zapojte se do druhé etapy projektu.

Záškodník v hlavě

Nejlepší přítel. Takový, který pochválí a dokáže podpořit, když se nedaří. Vždycky je vždy při ruce a přispěchá na zavolanou. Kdo by ho nechtěl mít? Co se ale stane, když nám přeroste přes hlavu? Jak jen trochu zvlčí, utrhne se ze řetězu. A stane se z něj záškodník.

Pustit si do hlavy záškodníka není nic těžkého. Plíživými kroky se přiblíží a stačí jen málo, aby se u nás usídlil. Nejdříve nám pochlebuje, podrží nás, když je potřeba. Jenže pak se začne vzpouzet a odepisuje nás na počkání. A když si na neúspěch zvykneme, stane se naším denním chlebem. A zvyk je železná košile, že?

Vezměme si třeba Karla, otce dvou odrostlých dětí. Už nějakou dobu není v práci spokojený, vlastně ani neví proč. Odejít ale úplně nechce, protože si nevěří, že by ho vlastně někde jinde mohli chtít. Manželka mu dává najevo, že ani ona není spokojená. Poslední dobou se docela hádají, tak nějak kvůli ničemu a všemu. Ani s kamarády se už skoro nevídá, není čas. Nebo chuť. A tak už si občas připadá jako vlk samotář. I když… čím dál tím častěji ho navštěvují nezvaní hosté. V jeho vlastní hlavě. A neváhají přispěchat s osobní radou. Vždycky totiž nejlíp ví, jak to všechno je.

Pojďme se s nimi seznámit blíž…

Mentalista

Mentalista je věrný kamarád. S Karlem se ochotně podělí, co si o něm ostatní myslí. A proč by taky ne, když vidí lidem do hlavy. Manželka už nad ním zlomila hůl a nebude trvat dlouho a najde si někoho jiného. I šéf si ho poslední dobou víc všímá. Že by hledal chyby, které mu pak přede všemi vytkne?

Prorok

Trumf v rukávu má spolehlivě Prorok. Dopředu už ví, co se stane. A tak ani nemá cenu, aby Karel vůbec s něčím začínal. I kdyby šel na nějaký pohovor a pozvali ho do dalšího kola, stejně by ho nakonec nevzali!

Extremista

Extremista v tom má jasno, ať si Karel klidně hodí korunou, stejně má jen jednu možnost. Buď si polepší v práci, nebo se s ním žena rozejde. Na to může vzít jed!

Paušalista

Paušalista se jako výstražné znamení objeví vždy, když se Karel začne svěřovat některému z kolegů. Už jednou zažil, jak se to nakonec obrátilo proti němu. A tak není divu, že Karel došel k závěru, že kolegům se nedá věřit.

Generál

Generál postaví všechny do latě. Rozkazy vydává na počkání. A vidí to jednoznačně – Karel se se musí chovat tak, jak se od něj očekává. Být poslušný zaměstnanec a obětavý živitel rodiny a ne, že ne.

Generál

Nálepkovač je mistr diagnostiky. Ačkoliv by si Karel mohl promluvit se šéfem a probrat možnosti se ženou, ani se o to nepokusil. Je prostě k ničemu. A takovou nálepku už mu nikdo neodpáře!

Je to ale podařená partička, že? Jak ale na tyto a jim podobné záškodníky, kteří se nám čas od času usídlí v hlavě? Možnosti jsou hned dvě. Neudělat nic a čekat na náhodu. Nebo si postavit své „osobní rádce“ do řady a každého z nich si pečlivě prohlédnout. Ne často máme příležitost vzít na sebe roli pozorovatele a poodstoupit od svých problémů o krok dál.

I Karel se nakonec rozhodl, že se pustí do své osobní inventury. A začal rovnou tím, že si „dovolil“ poprvé v životě zapochybovat a na konec svých úvah postavit pomyslný otazník:

  • „Vidí Mentalista opravdu do hlavy všech ostatních lidí a ví, co si myslí? Není to jen nabubřelý sebeklam?“
  • „Nestalo už se někdy, že by se Prorok zmýlil?“
  • „A co Extremista? Kolikrát už musel překousnout, že se něco nepokazilo tak moc, jak mohlo a nakonec to nedopadlo vůbec špatně?“
  • „A jak by se asi tvářil Generál, kdybych udělal něco jinak, než jak se ode mě očekává?“
  • „Už si Paušalista všiml, že všichni lidé nejsou stejní?“
  • „A co kdybych si strhnul všechny ty nálepky, které na mě visí? Co by pak viděli ostatní a co já sám?“

Tu nejdůležitější otázku si Karel nechal na úplný konec…

  • „Jsou moji „rádci“ skutečně těmi, kteří mi v životě pomáhají, nebo mi naopak hází klacky pod nohy a škodí, kde jen můžou?“

Kdo ví, třeba to jednou zkusí i bez nich – sám za sebe.


Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

CV tak trochu jinak!

Co vidíte jako první, když se ráno probudíte? Já mám před sebou stěnu plnou knih. Ale po většinu dní jako bych je ani neviděla. Myšlenkami už jsem o krok napřed a přemýšlím o tom, co přinese další den. Až dneska (při utírání prachu na vyrovnaných řadách knih) mě překvapilo, jak hodně vypovídá jejich pořadí i složení o tom, jakou cestou se v životě ubírám. Místo pracně sestaveného životopisu by možná stačilo pár obrázků zašlých hřbetů i novotou se lesknoucích obálek. A tak jsem využila volné odpoledne a prozkoumala antikvariátní kousky i nové přírůstky pod drobnohledem.

A jak vypadá vaše "knižní" curriculum vitae?
0 - 11 let

Po pohádkových knížkách bych už dnes marně pátrala. Ale v paměti mi dodnes zůstaly Staré řecké báje a pověsti. Svět lidí, se kterým si pohrává mocné i marnivé božstvo mě fascinoval. A dodnes mám Pohádky bratří Grimmů psané "švabachem". Ty jsem určitě tenkrát nečetla:), ale tajně jsem si přála, aby starobyle vyhlížející knížka mého dědy byla unikátem alespoň konce devatenáctého století.

12 - 17 let

Gymnazijní léta byla kromě stohů přečtených hororů a harlekýnek ve znamení pilného studia. V té době ještě nebyl Google (a vlastně i první připojení naší domácnosti k internetu proběhlo s mírným zpožděním), takže místo Wikipedie mi jako věrný pomocník při psaní seminárních prací posloužila Diderotova Encyklopedie. A se spikleneckou vděčností na ni vzpomínám ještě dnes.

18 - 22 let

Německo-ruská knižní fúze naznačuje, kým byla provázena moje vysokoškolská léta. Zweig, Mann a Grass mi pravidelně připomínali, že kromě veřírků na koleji je zapotřebí zapracovat i na čtenářském seznamu, který byl určen pro budoucí učitele. A když se ohlédnu zpátky a zavzpomínám na Dostojevského s Lermontovem, byla to skvělá léta prožívání desítek lidských příběhů.

23 - 24 let

Po mnoha knižních dobrodružstvích nastal čas vyzkoušet si jedno (vlastně hned dvě) na vlastní kůži. A tak jsem se na zkušenou vydala do Moskvy zkoumat současnou mluvu mládeže (ano, zní to trochu jako lingvistický úlet:) A o tom svědčí i můj tehdejší knižní výběr. A brzy po návratu z ruské zimy jsem podnikla studijní cestu do německého Heidelbergu. Do města, které fascinuje jazykovou rozmanitostí studentů jak mýtický Babylon.

25 - 26 let

A pak nastala doba temna. Bohužel to nebylo to Jiráskovo. Ale skutečná knižní abstinence. Po letech povinné četby jsem najednou měla pocit, že si musím uspořádat vlastní myšlenky. Jakou cestou se chci vydat? Čemu se věnovat? Možná, že kdyby v té době byli kariéroví koučové, měla bych v tom brzy jasno. Ale každá životní zkušenost se počítá a jak se zpívá v jedné písni - ničeho nelituji!

27- 28 let

A čas utíká dál. První práce, druhá práce. Realita všedního dne, kterou vás ve škole nenaučí. A co napadlo mě? Vrátit se do školy! Poté, co jsem stále častěji narážela v roli projektového manažera ve vzdělávání na slova jako: obrat, hrubá marže, cash flow a výsledovka, bylo načase s tím něco udělat. A tak se moje knihovna rozrostla po dvou letech na VŠE o nové přírůstky. Některé z nich však zůstaly spíše na okrasu:)

Dva roky před třicítkou

Konec jedné osobní etapy byl pro mě impulsem pustit se do něčeho nového. A překonala jsem sama sebe, když jsem se s batohem na zádech a s průvodcem Lonely Planet poprvé vydala prozkoumat Thajsko. A od té doby mě jihovýchodní Asie nepřestává fascinovat. A ačkoliv po pěti letech začínám pošilhávat po latinské Americe, neodolala jsem a ještě řadu rozšířím o Barmu.

30 - 32 let

Po letech projektování mi stále více začala chybět přímá práce s klienty. A tak jsem se pustila do nové etapy profesního i osobního života. Ne nadarmo se říká, že vše se vším souvisí. Možná, že cestovatelská touha objevovat se přetavila v dobrodužnou cestu nalézání sebe sama i rozvíjení potenciálů lidí, se kterými trávím čas během koučovacích setkání. A tahle etapa stojí vážně za to.

Ptačí perspektiva

A když se tak koukám na to, co všechno jsem za ta léta prožila, napadá mě, že někdy není na škodu jen tak trochu poodstoupit. Změnit úhel pohledu. Možná si všimneme věcí, které jsme do té doby přehlíželi. A pokud sdílíme knihovnu s našimi blízkými, může to být překvapivá sonda do jejich mikrosvěta. I do našeho vlastního.

Příběhy beze slov

Během cest po jihovýchodní Asii jsem se na krátký okamžik stala součástí mnoha různých příběhů. Příběhů lidí, jejichž tváře zrcadlí všechny barvy světa a dovolují nahlédnout do jejich životů a odlišných kultur. Každá tvář vypráví svůj vlastní příběh – jedinečný a neopakovatelný. Takový, který žije i každý z nás...
Nejvíc fascinující je pro mě svět dětí, jejichž tváře nic neskrývají a hovoří i beze slov.