Na zkušené v New Orleans

Přesně před rokem jsem seděla doma a brouzdala po internetu s nutkavým pocitem změny, a to jak ve svém profesním, tak i osobním životě. A protože se věci nedějí náhodou, sedím dnes opět doma, ale už ne ve svém pražském panelákovém bytě, ale v historickém koloniálním domě v americkém New Orleans, které se na čtyři měsíce stalo mým přechodným domovem. Za mnou je měsíc a půl dobrovolničení v americké neziskové organizaci a na dvě desítky příběhů lidí z místní komunity, kterým pomáháme plnit jejich podnikatelské sny. A ač je ještě brzy hodnotit přínos téhle zkušenosti, jedno vím jistě – každý den tady stojí zato.

Jak to všechno začalo aneb český příběh amerického snu

Jednoho podzimního večera brouzdám po profesní sociální síti LinkedIn a zajímavý odkaz mě dovádí až na stránky americké neziskovky IREX. Ta kromě nejrůznějších globálních rozvojových a vzdělávacích projektů realizuje za finanční podpory Ministerstva zahraničí Spojených států amerických i Community Solutions Program. Ten je určený pro lídry ve věku 25-38 let, kteří se věnují komunitnímu rozvoji a realizaci projektů ve čtyřech oblastech (gender a ženy, životní prostředí, tolerance a řešení konfliktů, transparentnost a odpovědnost). Přestože se s označením „lídr“ na první pohled neztotožňuju a v českém prostředí je tohle slovo používané málokdy, myšlenka programu se mi líbí natolik, že jdu bez většího rozmýšlení do toho. Vyplňuju přihlášku s popisem projektů, kterým jsem se posledních deset let věnovala. A bez jakýchkoliv větších očekávání na úspěch klikám na tlačítko „odeslat“. Možná i proto mě těsně před Vánoci překvapuje email s oznámením, že se můj příběh a nápady na rozvoj tématu rovných příležitostí a podpory podnikavosti žen probojovaly až mezi 400 semifinalistů z celkových 5300 přihlášených uchazečů.

Ok, je to fajn úspěch, ale dostat se až mezi 2 % vyvolených je trochu nereálný cíl

Přesto ze zvědavosti zkouším splnit poslední online úkol, kterým je zodpovědět na kameru sérii otázek o našich záměrech a očekáváních. Vše pouštím z hlavy na další dva měsíce, až mi jednoho únorového dne ve schránce přistává další email, který mi radostně oznamuje přijetí mezi necelou stovku účastníků. A je to tady, ono se to fakt děje. Počáteční euforii a nadšení však záhy střídají praktické otázky: Můžu si dovolit opustit práci na čtyři měsíce? Jak zvládnu na dálku řídit všechny své aktivity a projekty? V mém případě mám štěstí na skvělé kolegy, chápající šéfy i vnímavé klienty, kteří ví, že i na druhém konci světa funguje internet a oboustranná spolupráce může pokračovat i při sedmihodinovém časovém posunu.

Strhující Babylon aneb jak potkat celý svět na několika metrech čtverečních

Po několikaměsíčních přípravách, kdy nás organizátoři propojují s potenciálními hostitelskými organizacemi, nastává den D a já se na konci července vydávám na cestu za „velkou louži“. První tři dny mého amerického dobrodružství se nedají popsat jinak než mazec – setkání s organizátory ve Washingtonu společně s 92 účastníky z 67 zemí, kteří se chystají rozprchnout do 84 organizací od neziskovek, přes univerzity, veřejnou správu až po soukromou sféru v celkem 20 amerických státech. Příval nadšení, energie, rozmanitosti i nervózního očekávání ve směsici africké, arabské, asijské, latino i evropské kultury je nepřenositelným zážitkem. Má duše introverta s „kabátkem“ extroverta je za takovou zkušenost vděčná, ale zároveň už natěšená na hlubší rozvíjení nových vztahů v mé nové domovské komunitě.

Legendární příjezd do New Orleans aneb odteď už to může být jenom lepší

O několik dní později už proto s nervózním úsměvem čekám společně s mými třemi programovými spolu-účastníky (fellows) z Haiti, Dominikánské republiky a Libanonu na letišti v jihoamerickém New Orleans. Po týdnech dopisování s mou mentorkou Shaunou se konečně vítáme vřelým objetím. Nasávám horký a vlhký vzduch a naplno si uvědomuju, že mě obklopuje subtropické klima. Do auta nabíráme kolegu z Haiti, který ještě nemá zajištěné ubytování, a míříme s ním do hotelu. Na schodech koloniálního hotelu nás vítá elegantní správce afroamerického původu, který nám naše radostné úsměvy zchlazuje oznámením, že v noci zastřelili syna majitele hotelu. V lobby se proto konají výslechy a smuteční obřad. S doslova otevřenou pusou zůstávám stát a v hlavě se mi míhají čísla z nastudovaných statistik o kriminalitě a prvenství New Orleans v počtu vražd na obyvatele. Opouštíme kolegu a jako v transu usedám na sedadlo spolujezdce. Po pár vteřinách jízdy mě z myšlenek vytrhuje kvílivý zvuk a ostré světlo červeno-modrého majáčku. A sakra, kde mám pás?!? V hlavě se mi ve vteřině odvíjí všechny možné scénáře inspirované americkými filmy, kdy už se vidím s želízky na rukou a s čelem opřeným o kapotu. Drama se nekoná, ovšem odnáším si svůj historicky první bloček s pokutou na 70 dolarů za jízdu bez pásu a myšlenku, že odteď už to může být jenom lepší. A taky, že ano.

New Orleans – město lesku a bídy, které se zamilujete

Mám kde spát, jupí! Zaplavuje mě nefalšovaná radost po lehkých pochybách, zda ubytování domluvené po telefonu a bez nájemní smlouvy vyjde. A mám kolo! Které sice moc nebrzdí a má minimum vybavení (které však záhy dokupuji po zjištění výše pokuty za chybějící světla, zvonek a reflexní prvky, která v New Orleans šplhá až do výše 150 dolarů), ale jezdí! New Orleans ze sedla kola si ihned zamilovávám a s nadšením nasávám poklidnou i pulzující atmosféru. Patnáctiminutová jízda je až skoro neuvěřitelnou sociální sondou, která řekne mnohem víc než stohy neveselých statistik o vysoké míře chudoby, kriminality, negramotnosti, ale i již méně zveřejňované diskriminace. Potomci afrických otroků, kreolové (místní obyvatelé s francouzskými a španělskými předky), cajunové (potomci francouzských osadníků v kanadské oblasti Akádie, kteří se po vyhnání Brity usídlili na počátku 18. století mimo jiné i v New Orleans) a nově příchozí obyvatelé z karibské oblasti vytvořili nezaměnitelný lokální kulturní mix. Ten se vyznačuje strhující živou (nejen jazzovou) hudbou, kulinářskými specialitami (jako je rýžový mix jambalaya, pikantní polévka gambo nebo opulentní hot dog po-boy) i nespočtem bujarých festivalů a uměleckých vystoupení.

Kontrasty sociálních rozdílů ze sedla kola

Na straně druhé však i prostá jízda na kole po několikamílové ulici táhnoucí se periferní čtvrtí ukazuje, že New Orleans není jen ideální turistickou destinací a městem nikdy nekončící zábavy. Každé ráno míjím nádherné koloniální vily pyšnící se přepychem, které však záhy střídají polorozbité domy, na jejichž verandách sedí místní s pivem v ruce a pokřikují na pobíhající děti. Případně si hlasitě vyměňují názory se svými sousedy, kteří jsou stejně jako oni bez práce, která by je dokázala uživit. Ve městě, kde je 60 % obyvatel afroamerického původu a již před katastrofickými záplavami způsobenými hurikánem Katrina v roce 2005 žilo přes 40 % obyvatel s příjmy pod hranicí chudoby, není divu, že traumata uplynulých let se promítají do současné sociální situace. Pryč už ale od statistik k samotným lidským příběhům, které dávají naději na změnu. A díky práci v místní neziskovce mám jedinečnou šanci být u toho.

Zažít změnu na vlastní kůži aneb příběhy plnících se snů

Mým prvním dnem „dobrovolničení“ v Good Work Network, neziskovce, která pomáhá lidem z místní komunity postavit se na vlastní nohy a stát se ekonomicky soběstačnými, odstartoval příběh Alenky (či spíše Zdenky) v říši divů. Mám neuvěřitelné štěstí na skvělou mentorku Shaunu, která je jen o pár let starší, a stejně jako ostatní kolegové je „srdcařka“. To je pro mě v poslední době kritériem číslo jedna při rozhodování o nové spolupráci. Našimi klienty jsou převážně místní obyvatelé afroamerického původu, ale i přistěhovalci z karibské oblasti s převahou žen. Všechny však spojuje stejná touha – splnit si svůj sen o vlastním podnikání, které by uživilo jak je, tak i jejich rodinu. Náš pracovní den plní individuální schůzky s klienty a pondělní večery trávíme s fajn partou nadšenců během skupinového kurzu pro začínající podnikatele. Na polední pauzu si občas odskočím do našeho start-up inkubátoru Roux Carré, který umožňuje talentovaným šéfkuchařkám a šéfkuchařům získat znalosti i praktické dovednosti pro rozjezd jejich byznysu. Každý den je jiný a já mám pocit, že po dlouhé době jsem součástí neobyčejně silných příběhů odvážných lidí, kteří to nevzdávají na první dobrou. A tak hned po ránu vymýšlíme s Travisem, jak získat nové zakázky pro jeho stavební firmu. V poledne analyzujeme finanční data cateringového businessu Capucine. Po obědě ladíme brandingovou strategii pro fotografa Othella. A před koncem pracovního dne zkoušíme elevator pitch charismatické Patrice, která svým příběhem inspiruje ženy odrazit se ode dna a plnit si své sny.

Malé ohlédnutí na závěr aneb příběh pokračuje

Přede mnou jsou ještě další dva měsíce naplněné prací i online studiem na leadership akademii, která je součástí programu. Moje intuice mi říká, že pro mě moje americké dobrodružství chystá ještě řadu dalších životních lekcí. A já se na ně těším. A když chytnu slinu a nejspíše i zase rýmu (která mě právě teď skolila a domácí léčení tak bylo ideální příležitostí zastavit se a vzít tužku do ruky), slibuju, že tenhle příběh bude mít pokračování. A napadá mě hned několik témat, která mě nutí k hlubšímu zamyšlení: pohled Američanů na Evropu, nevšední přístup k recyklaci či rasismus a obrácená diskriminace. Ale o tom zase až někdy příště.

Chcete-li se o mém příběhu a Community Solutions Programu dozvědět více, neváhejte se na mne obrátit (zdenka.havrlikova(at)gmail.com). Uzávěrka přihlášek na příští rok je už 31. října 2018. Užitečné informace a milou podporu Vám poskytne i Velvyslanectví USA v ČR.

A pokud váháte pouštět se do větších změn ve svém životě (stejně jako jsem v minulosti mnohdy váhala já), připojuji na závěr jedno poselství, kterým mě na cestu vybavila moje kamarádka Jíťa: „Nemůžeš dělat velké věci, když nemáš velké sny.“ Nebojte se proto snít, protože překážky, se kterými se potýká každý z nás, jsou pouze tak vysoké, jak je necháme my sami narůst.