Osobní restart s Flexi Kariérou

Posted on 08/201709/2017 by Zdenka Havrlikova

Už celý půlrok čerpám energii a radost z projektu FLEXI KARIÉRA, v rámci kterého nyní rozbíháme druhou etapu. Na začátku projektu bylo přání zhmotnit myšlenku pomoci ženám, které na delší dobu přerušily svou kariérní dráhu a věnovaly se péči o malé děti, znovu najít svou osobní a profesní vizi. Chtěla jsem také navázat na úspěšné projekty z minulých let, které v Channel Crossings realizujeme už od roku 2006. A podařilo se. První skupinka jedenácti žen úspěšně absolvovala půlroční motivačně-vzdělávací program, znovu našly své sebevědomí a osvěžily si či získaly nové dovednosti z oblasti projektového řízení a ovládání různých IT vychytávek.

Vážím si také profesionálního a zároveň lidského týmu lektorů, mentorů a koučů, který se nám podařilo sestavit. Společně nám to skvěle funguje, o čemž svědčí i zpětná vazba od účastnic první etapy. Nejčastěji zmiňovanými slovy bylo:

"sebepoznání, uvědomění, inspirace, setkání s úžasnými lidmi, nová přátelství, emoce, praktické dovednosti pro trh práce, nová cesta či neocenitelná zkušenost."

Druhá etapa projektu právě začíná, ale stále je otevřena příležitost zapojit se do závěrečné etapy projektu. Pokud znáte někoho, komu by projekt pomohl a přinesl nový impuls do osobního a kariérního života, neváhejte mne kontaktovat na flexikariera[at]chc.cz. Novinky můžete sledovat na naší Facebookové stránce.

Osobní inventura aneb pod lampou je největší tma

Posted on 11/201601/2017 by Zdenka Havrlikova

Toho rána jsem se probudila v můj obvyklý čas a zatím jsem ještě netušila, že zrovna tento všední den vystoupí z řady jemu podobných. Rozlepuji oči a můj nepřítomný pohled směřuje přímo přede mě, kde stojí vyrovnané řady knih ve spleti různých barev i formátů ve stříbrně nalakované knihovně. Ani zpětně si už dnes nevzpomenu, proč jsem se tenkrát zvedla z postele bez obvyklého převalování, přistoupila ke knihovně a zaostřila svůj pohled na jednu z vyrovnaných knižních řad. Teprve v ten moment jsem si uvědomila, že pohled na část knih zakrývá obrázek Apollonova chrámu. Ačkoliv jsem jej tam musela položit už před dobrými třemi lety a od té doby své místo určitě nezměnil, s postupem času jako by se stal průsvitným, až pro mě nakonec úplně zmizel.

Moment překvapení

V ten moment mě překvapily dvě věci:
1. Smršť asociací, které pohled na obrázek vyvolaly v mém podvědomí. Najednou jsem se zase přenesla o pár let zpátky a ocitla se v úzké uličce malého středomořského městečka vonícího směsicí exotického koření, rybami a letní bezstarostností. Tam jsem v jednom malém stánku objevila reprodukce starověkých památek a jeden obrázek si koupila. Přesně si vzpomínám na každý, i ten nejmenší detail – na lidi, kteří tam byli se mnou, na svou náladu a pocity, na myšlenky, které mi v tu dobu zaměstnávaly mysl a které odvál čas a dnes už jsem na ně zapomněla…

2. Druhá, mnohem více znepokojivá a zároveň vzrušující myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, byla tato: Je tohle jediná věc, kterou jsem ve svém okolí přestala vidět? Na co jiného jsem ještě zapomněla a vytěsnila ze svého zorného úhlu? Co všechno ve svém životě beru jako samozřejmost?

Tma přede mnou, tma za mnou

Lidský mozek je velmi sofistikovaný orgán, který nám prostřednictvím našich smyslů umožňuje věci kolem nás nejen vnímat, ale přisuzovat jim různé významy, propojovat je s našimi předchozími zkušenostmi a tvořit složité asociační řetězce myšlenek. Je však přirozené, že lidská mysl potřebuje odpočinek a soustředit pozornost na všechny věci kolem nás prostě není možné. Lidský mozek je navíc nastaven na vnímání rozdílů, toho, co narušuje náš zaběhlý pořádek. Pokud tak pociťujeme určitý status quo, který nám zajišťuje komfort a zónu bezpečí, můžeme zpohodlnět a přestat věnovat pozornost věcem a lidem, kteří tvoří ten pomyslný “rozdíl” v našich životech. A po čase můžeme s hrůzou zjistit, že jsme se ocitli v takové životní situaci, kde už dlouho přebýváme, ale vlastně tam vůbec nechceme být.

Dobrodružná cesta v pěti krocích

Co budete potřebovat, než začneme?
V ideálním případě se fyzicky přesuňte na místo, ve kterém trávíte většinu svého času. Může to být váš byt, dům, chata, oblíbené místo či pracoviště. Podaří se vám ho zastihnout klidné a bez rušivých vlivů?

Krok 1

Volně a pomalu se procházejte a vnímejte všemi smysly celý prostor. Zkuste zastavit proud vašich myšlenek a zaměřit plnou pozornost pouze na to, co právě teď a tady vnímáte. Jaké věci kolem sebe vidíte? Jaké jsou jejich barvy, tvary, velikosti či materiál, který je tvoří? Čeho se dotýkají a kde jsou umístěné? Jaké zvuky k vám doléhají a jaká je jejich hlasitost? Kolik různých šumů dokážete rozlišit? Zhluboka se nadechněte? Jaké vůně cítíte? Vyzkoušejte se dotknout věcí, které vás obklopují. Jaké rozdíly vnímáte pod bříšky vašich prstů?

Krok 2

Zkuste se nyní zaměřit na jednu jedinou věc, kterou jste během své dobrodružné cesty známým prostorem objevili a která vás něčím zaujala. Může to být věc, které jste s všimli hned jako první. Nebo to může být něco, co jste dlouhou dobu přecházeli, a chvíli trvalo, než jste pro tuto věc našli prostor ve svém zorném úhlu. Ale klidně to může být i něco, co používáte každý den, ale tentokráte vás překvapil určitý detail, kterého jste si dosud nevšimli. Ať už je to cokoliv, důležité je, aby tato věc představovala hmatatelný předmět, který dokázal vaši pozornost plně zaujmout.

Krok 3

Nyní můžete popustit uzdu všem myšlenkám, asociacím, pocitům a emocím, které jsme dosud opomíjeli. Kdy jste poprvé tuto věc uviděli a setkali se s ní? Vzpomeňte si na situaci, ve které jste se tehdy nacházeli. Jak je to dávno? Co jste v té době zrovna řešili a prožívali? Jaké události vás tehdy provázely? Kdo všechno se vám vybaví, při pohledu na danou věc? Kde jsou tito lidé dnes a co pro vás znamenají? Jaké další pocity se vám vybaví při zkoumání této věci?

Krok 4

Nyní nechte svou mysl na chvíli odpočinout a zaměřte svou pozornost na něco zcela jiného. Kolik je právě hodin? Jaké oblečení máte na sobě? Co jste si dali dnes k snídani? Jakkoliv nelogicky dané otázky znějí, pomohou vám uvolnit soustředění a vytvořit prostor pro nové asociace.

Krok 5

A nyní už vám zbývá najít odpověď na tento sled závěrečných otázek:

Chtěli byste se znovu vrátit do některé ze situací, zkušeností či prožitků, které vám daná věc připomněla?

Co byste si chtěli z oné situace, zkušenosti či prožitku odnést do současného života? Co byste tam naopak chtěli nechat a zbavit se toho?

Co jste si při své cestě do minulosti uvědomili? Co nového jste pro sebe objevili? A jak to ještě dnes využijete?

Konec a zároveň začátek

Moc ráda jsem dnes byla pomyslným průvodcem na vaší cestě do minulosti. Věřím, že jste si pro sebe našli to, co právě v tento okamžik potřebujete. A pokud jste své myšlenky přeci jen nedokázali zkrotit (což je naprosto běžnou a přirozenou věcí), zkuste si toto cvičení tu a tam zopakovat. Možné pro sebe objevíte řadu dalších věcí, které třeba ještě nevidíte, ale už dnes můžete vnímat jejich přítomnost.

Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

Kompetenční mix kouče v praxi

Posted on 07/201609/2016 by Zdenka Havrlikova

Pojem „klíčová kompetence“ není v oblasti vzdělávání a osobního a profesního rozvoje novinkou, přesto je však pro mnoho lidí čímsi abstraktním, něčím, co nelze jednoduše uchopit. Rozvíjet klíčové kompetence je prioritou řady vzdělávacích systémů v celé Evropě. A to už od předškolního vzdělávání, kdy učitelé dětem vštěpují základní znalosti a dovednosti, které jim mají usnadnit orientaci v měnícím se světě. Školou života však bývají až situace, ve kterých jsme nuceni zaujmout a často i přehodnotit naše postoje a názory, ve kterých se profiluje to, co je nejdůležitější ingrediencí klíčových kompetencí – naše hodnoty. Celoživotní proces učení, sdílení, přehodnocování a propojování se tak stává dobrodružnou cestou, na kterou se může vydat každý z nás. A řadu věcí, které jsou pro nás v životě skutečně důležité, si uvědomíme až tehdy, pokud si začneme klást ty správné otázky.

Co si pod klíčovými kompetencemi představit?

Pojďme se však nejdříve podívat na to, co vlastně ta „klíčová kompetence“ znamená. V českém prostředí se s tímto pojmem pracuje na všech stupních formálního vzdělávání. Kompetencí se obecně rozumí „složitý soubor vědomostí, dovedností a postojů, ve kterém je vše propojeno tak výhodně, že díky tomu člověk může úspěšně zvládnout úkoly a situace, do kterých se dostává ve studiu, v práci, v osobním životě“. Setkáváme se tak s kompetencemi k učení, k řešení problémů, s kompetencí komunikativní, sociální a personální, občanskou, pracovní či kompetencí k podnikavosti. Názvosloví se různí, to důležité však zůstává stejné – kompetence nám dávají do rukou schopnost utvářet si svůj svět tak, aby nám dával smysl. Aniž bychom si toho byli vědomi, prvními „kompetenčními kouči“ v našem životě se často stávají rodiče či učitelé, ať už na začátku ti „formální“ ve škole, nebo pak později ti, které tak my sami nazýváme. Pomáhají nám orientovat se ve věcech kolem nás a utvářet si vlastní názor. Tak by to v ideálním případě mělo fungovat. Ale ne vždy kolem sebe takové lidi máme. A ne vždy jsme sami k sobě natolik otevření, abychom byli připraveni uchopit složitost světa a zjednodušit si jej tak, aby nám v něm bylo dobře.

Od teorie ke koučovací praxi

Možná i to bylo důvodem k tomu, že jsem se před několika lety rozhodla absolvovat roční výcvik v koučování, který sliboval získání kompetencí, díky kterým lépe dokážeme porozumět sobě i ostatním. Kdo by takové nabídce odolal? S nejistou dávkou odhodlání jsem se vydala vstříc novým zkušenostem, se kterými často nebylo lehké se sžít. Pokud bych na začátku tušila, že už během prvního koučovacího setkání otevřu skříň se všemi svými kostlivci, asi bych trochu zaváhala, zda se do něčeho takového vůbec pouštět. Když se však ohlédnu zpátky na všechny ty roky mého života a měla bych najít moment, který mi nejvíce pomohl uvědomit si hodnoty, které jsou mým klíčem k pochopení sebe i ostatních, byl by to právě tento rok. Rok, během něhož jsem se naučila skutečně naslouchat (ne jen přijímat a zpracovávat informace a mít hned připravenou radu). Rok, během kterého jsem se naučila klást takové otázky, jež nemají předem připravené odpovědi. Rok, během kterého jsem se naučila být nejen fyzicky, ale i myšlenkami „tady a teď“ nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo se odhodlali k boji se svými „kostlivci“. To a mnoho dalšího, co jsem měla možnost ochutnat během těch dvanácti měsíců, je součástí „koučovacích kompetencí“, jež jsou pro mě těmi skutečně klíčovými.

Pohled do zrcadla „kompetencí“ kouče

„Koučovací komeptence“ však nejsou jen o správném kladení otázek. Letmý pohled na přehled základních kompetencí profesionálního kouče, které definuje International Coach Federation (ICF), mě nenechává usnout na vavřínech. A tak občas není na škodu se zamyslet nad tím, zda, jak účinně a do jaké míry jsme schopni navazovat důvěru a blízkost s klientem, být zakotveni „tady a teď“ a aktivně naslouchat těm, kteří nám svěřují svůj příběh. Důležitou, a často náročnou kompetencí, je také schopnost rozpoznat skutečný cíl koučovacího vzahu a vytvořit základ pro práci s klientem, který povede tím správným směrem. Přiznám se, že nejintenzivnější pocit „propojení“ zažívám ve chvílích, kdy mi sám klient (často nevědomě) ukáže, nakolik se mi daří koučovací kompetence používat v praxi. Jsou to chvíle, kdy se podaří proniknout za slova ke skrytým myšlenkám a emocím, změnit perspektivu tak, že klient si nejen uvědomí své možnosti a příležitosti, ale i sám aktivně objevuje vlastní řešení. I plně kompetenčnímu kouči se tak čas od času může hodit „reflektující zrcadlo“ klientů.

A jak vnímáte svůj „osobní“ kompetenční mix vy?

Co vám jde přirozeně a kde vnímáte, že je stále na čem pracovat?

Jakou váhu přikládáte dílčím ingrediencím kompetencí – znalostem, dovednostem a hodnotám?