tady a teď | Zdeňka Havrlíková

Sedíte v příjemné kavárně se starým známým. Po letech si povídáte o všem možném. O dětech, společných přátelích z dětství a samozřejmě také o práci a o životě. A najednou, zcela nečekaně, k vám přiletí tyto otázky:

„Jaký smysl vidíš v tom, co děláš?“ „Kam vlastně v životě směřuješ?“ „Čeho chceš dosáhnout a proč?“

Jaká by byla vaše odpověď? Bez zaváhání byste popsali svou představu, nebo by vás naopak zaplavil zvláštní pocit, že vlastně nevíte? Zkuste se sami sebe zeptat a dát si upřímnou odpověď: „Dělám právě v tomto okamžiku skutečně to, co chci a co mě uspokojuje?“

Jestliže bez výhrad souhlasíte, dále už nečtěte, máte splněno. Pokud si však nejste tak zcela jistí a máte pochyby, připojte se ke mně a naučte se prozkoumávat příležitosti, které máte kolem sebe, ale možná je ještě nevidíte.

Proč je důležité znát sama sebe?

Není náhoda, že jsem tento článek začala právě otázkami, které se ptají na vaši osobní vizi. Co si ale pod tímto pojmem představit? Vize je Polárkou, kompasem, který vám ukazuje vaši cestu. Nepleťte si ji ale se severním pólem. Ten představuje vaše cíle, které po jejich splnění nahradíte novými. Vize představuje opěrný bod, který dává smysl každodennosti. Pokud ji chcete objevit, musíte nejdřív prozkoumat zdroje, které ji živí. A tím jsou vaše zájmy, dovednosti, schopnosti a hodnoty.

Možná jste se dostali do dospělosti, aniž by se vás někdo zeptal, v čem jste skutečně dobří, co vás baví a co byste chtěli dělat. Proč je tak důležité znát na tyto otázky odpovědi? Pokud se nám nepodaří poznat sama sebe, může náš život uplynout, aniž bychom našli pracovní uspokojení i osobní naplnění.

Sebepoznávání je kontinuální proces, který je často nečekaným dobrodružstvím. Napomoci mu mohou dobře mířené otázky, které rozšíří naše hranice, zbaví nás omezení a bariér (které si nezřídka stavíme i my sami) a ukáží nám nové příležitosti. Pojďme si takový malý sebepoznávací experiment rovnou vyzkoušet.

Kdo jsem a na čem můžu stavět?

Experiment první: Mapa mé cesty

Vezměte si čistý list papíru a načrtněte dlouhou čáru, která představuje časovou osu vašeho života. Poté na ni zaznamenejte všechny důležité milníky ve vašem životě. Začít můžete událostmi z dětství či dospívání, pokračujte studijními, pracovními i osobními mezníky, které jsou pro vás důležité a které stojí za připomenutí. Nezapomeňte zaznamenat jak úspěchy, tak i neúspěchy a klíčové změny, které máte spojeny se silnými pocity.

Nyní si vyberte tři klíčové milníky, které považujete za své největší úspěchy a zodpovězte si následující otázky:

V jaké situaci jsem se tehdy nacházel/a?
Díky jakým mým schopnostem a dovednostem se mi podařilo tohoto úspěchu dosáhnout?
Jaké hodnoty jsou s danými úspěchy spojené?
Co jsem si díky tomu uvědomil/a a co jsme se naučil/a?
Proč je pro mě právě tento milník tak důležitý?

Máte své odpovědi? Pokud ne, nechte si čas na přemýšlení a znovu se k úkolu vraťte, až budete připravení. Pokud ano, právě jste objevili své první opěrné body, které posílíme následujícím experimentem. Tady už budete potřebovat pomoc ostatních.

Experiment druhý: Představa versus skutečnost

Vyberte si tři osoby z vašeho okolí, které jsou pro vás důležité a znají vás z různých prostředí a situací. Může to být třeba nejlepší kamarád/ka, kolega z práce či nadřízený, někdo z rodiny (bratr, sestra, rodič…), bývalý spolužák atd. Požádejte pak každého z nich, aby vám odpověděl na následující otázky, které se budou týkat přímo vás. Formulovat je můžete třeba takto:

Jakých 5 klíčových slov mě podle tebe nejlépe charakterizuje?
V čem si myslíš, že jsem opravdu dobrý/á, co mi jde?
V jakých oblastech a jakým způsobem bych se mohl/a dále zlepšovat?

Žádat někoho o zpětnou vazbu na sebe sama? Možná vám bude takový úkol připadat podivný. Přesto to zkuste. Možná budete překvapení, co nového se o sobě dozvíte. Náš vlastní sebeobraz podporovaný vnitřním kritikem se ne vždy musí shodovat s tím, jak nás vidí ostatní lidé. Možná díky tomuto cvičení začnete vidět sama sebe odlišným pohledem.

Pokud již máte díky předchozím cvičením či vlastní práci na svém seberozvoji jasnější představu o svých dovednostech, schopnostech, zájmech a hodnotách, pojďte si rovnou vyzkoušet třetí experiment, který vám pomůže přiblížit se vaší vizi.

Kam jdu?

Základním předpokladem pro nalezení své osobní vize je dobře poznat sama sebe. Vše, co jste si doposud objevili (své zdroje, kvality, úspěchy, důležité životní milníky) si nyní zabalte do pomyslného kufru a vydáme se na cestu. A kam že to jedeme? Nechte se překvapit. Společně teď totiž podnikneme cestu časem.

Experiment třetí: Stroj času

Představte si, že jste společně se svým kufrem vstoupili do stroje času, který váš život posunul o tři roky dopředu. A protože to nebyl ledajaký stroj času, umožnil vám vytvořit si vaši budoucnost přesně podle vašich představ. Rozhlédněte se proto kolem sebe a prozkoumejte, co všechno je ve vaší ideální budoucnosti jinak:

Co se kolem vás změnilo? V jakém se nacházíte místě? Jací lidé jsou kolem vás? Jaké barvy kolem sebe vidíte? Jaké hlasy a zvuky jsou slyšet? Jaké pocity vnímáte?
Podívejte se na sebe do pomyslného zrcadla a všimněte si, co se změnilo? Jaký odraz v zrcadle vidíte? Jaké na sobě máte oblečení? Jak vypadá vaše tvář? Pokud k vám promlouvá, co říká?

Zaznamenejte si všechny představy, myšlenky a pocity, které vnímáte. Brzy se bohužel budeme muset vrátit strojem času zpět. Můžete si ale vzít z budoucnosti tři věci (nehmotné či hmotné), kterými chcete svůj současný život obohatit. Co si s sebou vezmete?

Nalézání osobní vize

Najít svou osobní vizi vyžaduje věnovat si čas sejít se sám/sama se sebou. Upřímně si odpovědět na otázky: kdo jsem, kam chci jít a komu chci pomáhat. Hledání osobní vize může být během na dlouho trať. Ale pokud uděláte alespoň jeden krok vpřed a nebudete stát na místě, vězte, že už jste na cestě. Vaše dovednosti, zájmy, schopnosti a hodnoty budou vaším kompasem, díky které se na neztratíte.

Snad vám mé experimenty alespoň trochu pomohly získat nadhled, uvědomit si nové možnosti, které chcete prozkoumat a směr, kterým chcete vykročit. Pokud ano, nezbývá mi nic jiného než popřát vám šťastnou cestu.

Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

Nepřítomná přítomnost

Tak počkat, tady něco nehraje! Když jsem nedávno vyslechla jednu filozoficko-vědeckou rozepři o tom, jak to vlastně s tím časem je, připadala jsem si tak trochu jak v časové smyčce. Naštěstí z pohledu pomáhajících profesí můžeme otázku přítomnosti považovat za vyřešenou. Existuje. Důležitějším tématem je tady však samotné prožívání přítomného okamžiku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že magická formule „Tady a teď“ je mantrou moderní doby, opak je pravdou. Myšlenka vědomého a plnohodnotného prožívání přítomného okamžiku je stará více než dva a půl tisíce let a renesanci (nejen) buddhistické tradice v západním světě vděčíme za to, že nabývá na významu. To potvrzují i nejrůznější školy a kurzy, které se na rozvoj všímavého přístupu k prožívání přítomnosti zaměřují. Díky tomu si řada lidí začíná stále více uvědomovat, že se zbytečně stresují tím, co ještě není, nebo naopak ulpívají na věcech či přesvědčeních, které už jim dávno nic nedávají.

Pátrací akce vyhlášena

Ani já nejsem výjimkou, které by se marný boj s rozlétanými myšlenkami vyhnul. Můj sklon být vždy o krok napřed a pohrávat si s možnými variantami toho, jak se věci mohou vyvinout (ať už jde o nepříjemný hovor s nadřízeným, či zítřejší odjezd na dovolenou), mě dost často odstřihávají od spojení s tím, co je skutečně důležité zrovna teď a právě tady. A tak jsem se (vlastně už před několika lety) rozhodla, že je na čase to změnit. A vydat se na stopu přítomnému okamžiku!

Moje strategie byla v začátcích zcela nevědomá, ale možná o to více účinná. Z první cesty do jihovýchodní Asie jsem si paradoxně přivezla nejen sympatie k tamní kultuře, lidem (a jídlu), ale i nepříjemnou pásmovou nemoc. V kombinaci s ne zcela příznivými událostmi v mém životě mě několikaměsíční nespavost neminula. A tahle náhoda mě přivedla k józe a prvním (zatím málo zdařilým) pokusům o meditaci. Dobrá zpráva je, že postupem času se začaly dít změny. Ve vztazích s ostatními lidmi, doma i v práci, a v neposlední řadě i ve vnímání vztahu k vlastnímu „já“. Jenže jakkoliv to může znít jako klišé, bez práce nejsou koláče, takže jakmile jsem polevila v pozornosti, najela jsem do starých kolejí. A protože nic není náhoda, zrovna v ten moment jsem během nedávné dovolené při zdlouhavém čekání na navazující spoj objevila poklad „Pocketbook of Mindfulness“! Mezi objemnými knihami o osobním rozvoji se na poličce letištního knihkupectví krčila tato malá zelená knížečka s lákavým názvem, který bychom mohli přeložit jako „Příručka všímavosti do kapsy“. Už samotný přebal sliboval účinný návod a 100 rychlých cvičení pro vědomé prožívání „tady a teď“. No kdo by odolal příslibu autora, že s touto malou kapesní knížkou v ruce budu konečně schopná udělat si z přítomného okamžiku svůj denní chleba a budu mít jednodušší a zvladatelnější život? V mžiku jsem netrpělivě přešlapovala u pokladny a vítězoslavně třímala svůj úlovek v ruce.

Stopa zavětřena! Akce začíná

A jak to tak u mě bývá, pustila jsem se do hledání přítomného okamžiku s plnou vervou přesně podle návodu.

„Nastavte si časovač na vašem telefonu, anebo si rovnou stáhněte aplikaci, která vám během dne připomene, že se máte zastavit a uvědomit si, co zrovna děláte a na co myslíte.

Začínám se zdánlivě jednoduchým cvičením na rozjezd. Jdu na to technicky a rovnou stahuju aplikaci „Mindfulness Bell“, která mě během dne několikrát zkontroluje, zda se moc nestresuju a dokážu udržet pozornost. A jaký byl výsledek? Očekávatelný. Po necelých dvaceti čtyřech hodinách mě opakované výzvy mobilu k sérii hlubokých nádechů a dlouhých výdechů v ten nejméně příhodný okamžik zcela odrovnaly. Mačkám tlačítko „odinstalovat“ a potupně přijímám prohru 0 : 1. Ale nevzdávám se a zkouším další cvičení.

„Rozvíjejte svou schopnost “číst“ druhé lidi. Pozorujte je v tramvaji, autobuse nebo třeba v kavárně a všímejte si, jak jednají a navzájem reagují. Zkuste odhadnout, jaké emoce prožívají a jak je dávají najevo svými gesty a výrazem.“

Přijímám výzvu a na první pohled jednoduché cvičení aplikuji při nejbližší cestě do práce. Po očku sleduji rozespalé cestující a snažím se v jejich tvářích zachytit alespoň náznak čitelných signálů. Po chvíli se přistihnu, že se můj zkoumavý pohled změnil na nepřítomný a jsem v myšlenkách opět u toho, co musím dnes v práci zařídit a jak to všechno zase nestíhám…
… a v podobném duchu se odehrávaly i další pokusy o vystopování a pomyslné „ochočení“ přítomného okamžiku. A jak jsem byla (ne)úspěšná, už možná tušíte. Po pár dnech bez drilu jsem bezpečně najela do starých kolejí… Ale něco se přeci jen změnilo. Vím už, jak a kde hledat výhybky, díky kterým se čas od času dokážu „vykolejit“ ze zajetého stereotypu. Díky těm pár dnům „systematicky“ řízené práce s vědomím jsem si uvědomila několik věcí, které jsou pro mě mnohem důležitější než to, že jsem nesplnila své předsevzetí:

Není špatné plánovat a žít s dlouhodobou perspektivou. Žít ale myšlenkami v představě, která ještě nenastala, může někdy být docela nebezpečné. A to především, když se naše plány zhroutí jako domeček z karet a my si uvědomíme, kolik času jsme investovali do představ, které se nakonec nestaly realitou.

Ani minulost není třeba zatracovat. Díky ní jsme se mnohé naučili a občas jsme se i nepříjemně poučili. Získané zkušenosti v mnohém ovlivňují to, jakým způsobem nahlížíme na věci, které prožíváme dnes a denně. Pokud si však ulpívání na starých dobrých časech přebereme jako příležitost vyhnout se nepříjemnostem či starostem všedního dne, spokojení pravděpodobně také nebudeme.

Nejrůznější cvičení, pomůcky a vychytávky pro trénink vědomého prožívání přítomnosti mohou být užitečné. Nejsou však řešením, ale jen nástrojem, který se nejdřív musíme naučit držet v rukou. A pokud nebudeme mít jasno v tom, k čemu nám mám tento nástroj sloužit, těžko jej budeme schopni skutečně efektivně použít.

Jaká je tedy ta správná cesta?

Zkuste se zeptat sami sebe, zda víte, kam jdete. Věnujete čas opravdu těm věcem, které vám dávají smysl? Máte okolo sebe lidi, se kterými sdílíte podobné názory, myšlenky a hodnoty? Zdali je toto ta správná cesta za plnohodnotnějším prožíváním našeho života, na to vám neodpovím. Ale pokud budete třímat otěže svého života ve vlastních rukou, pak už je celkem jedno, pokud někdy ujedete myšlenkami mimo realitu nebo strávíte pár okamžiků ve vzpomínkách.
PS: Jednu radu z té malé kapesní příručky jsem si přeci jen vzala k srdci:

„Propojte se! Prožitek smysluplnosti přítomného okamžiku zesílíte propojením s lidmi a organizacemi, které sdílí stejné hodnoty a podporují aktivity, které jsou prospěšné ostatním.“

Věřím, že pokud se kolem sebe rozhlédnete, váš pohled se „přítomně“ zaměří tím správným směrem.

Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

Tag Archives: tady a teď

Jak najít svou osobní vizi