Po stopách přítomného okamžiku

„Přítomnost neexistuje! Jakmile si přítomný okamžik uvědomíme, je již minulostí.“

„Nic kromě přítomnosti není. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává v jednom okamžiku. Čas v lineárním pojetí neexistuje.“

Nepřítomná přítomnost

Tak počkat, tady něco nehraje! Když jsem nedávno vyslechla jednu filozoficko-vědeckou rozepři o tom, jak to vlastně s tím časem je, připadala jsem si tak trochu jak v časové smyčce. Naštěstí z pohledu pomáhajících profesí můžeme otázku přítomnosti považovat za vyřešenou. Existuje. Důležitějším tématem je tady však samotné prožívání přítomného okamžiku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že magická formule „Tady a teď“ je mantrou moderní doby, opak je pravdou. Myšlenka vědomého a plnohodnotného prožívání přítomného okamžiku je stará více než dva a půl tisíce let a renesanci (nejen) buddhistické tradice v západním světě vděčíme za to, že nabývá na významu. To potvrzují i nejrůznější školy a kurzy, které se na rozvoj všímavého přístupu k prožívání přítomnosti zaměřují. Díky tomu si řada lidí začíná stále více uvědomovat, že se zbytečně stresují tím, co ještě není, nebo naopak ulpívají na věcech či přesvědčeních, které už jim dávno nic nedávají.

Pátrací akce vyhlášena

Ani já nejsem výjimkou, které by se marný boj s rozlétanými myšlenkami vyhnul. Můj sklon být vždy o krok napřed a pohrávat si s možnými variantami toho, jak se věci mohou vyvinout (ať už jde o nepříjemný hovor s nadřízeným, či zítřejší odjezd na dovolenou), mě dost často odstřihávají od spojení s tím, co je skutečně důležité zrovna teď a právě tady. A tak jsem se (vlastně už před několika lety) rozhodla, že je na čase to změnit. A vydat se na stopu přítomnému okamžiku!

Moje strategie byla v začátcích zcela nevědomá, ale možná o to více účinná. Z první cesty do jihovýchodní Asie jsem si paradoxně přivezla nejen sympatie k tamní kultuře, lidem (a jídlu), ale i nepříjemnou pásmovou nemoc. V kombinaci s ne zcela příznivými událostmi v mém životě mě několikaměsíční nespavost neminula. A tahle náhoda mě přivedla k józe a prvním (zatím málo zdařilým) pokusům o meditaci. Dobrá zpráva je, že postupem času se začaly dít změny. Ve vztazích s ostatními lidmi, doma i v práci, a v neposlední řadě i ve vnímání vztahu k vlastnímu „já“. Jenže jakkoliv to může znít jako klišé, bez práce nejsou koláče, takže jakmile jsem polevila v pozornosti, najela jsem do starých kolejí. A protože nic není náhoda, zrovna v ten moment jsem během nedávné dovolené při zdlouhavém čekání na navazující spoj objevila poklad „Pocketbook of Mindfulness“! Mezi objemnými knihami o osobním rozvoji se na poličce letištního knihkupectví krčila tato malá zelená knížečka s lákavým názvem, který bychom mohli přeložit jako „Příručka všímavosti do kapsy“. Už samotný přebal sliboval účinný návod a 100 rychlých cvičení pro vědomé prožívání „tady a teď“. No kdo by odolal příslibu autora, že s touto malou kapesní knížkou v ruce budu konečně schopná udělat si z přítomného okamžiku svůj denní chleba a budu mít jednodušší a zvladatelnější život? V mžiku jsem netrpělivě přešlapovala u pokladny a vítězoslavně třímala svůj úlovek v ruce.

Stopa zavětřena! Akce začíná

A jak to tak u mě bývá, pustila jsem se do hledání přítomného okamžiku s plnou vervou přesně podle návodu.

„Nastavte si časovač na vašem telefonu, anebo si rovnou stáhněte aplikaci, která vám během dne připomene, že se máte zastavit a uvědomit si, co zrovna děláte a na co myslíte.

Začínám se zdánlivě jednoduchým cvičením na rozjezd. Jdu na to technicky a rovnou stahuju aplikaci „Mindfulness Bell“, která mě během dne několikrát zkontroluje, zda se moc nestresuju a dokážu udržet pozornost. A jaký byl výsledek? Očekávatelný. Po necelých dvaceti čtyřech hodinách mě opakované výzvy mobilu k sérii hlubokých nádechů a dlouhých výdechů v ten nejméně příhodný okamžik zcela odrovnaly. Mačkám tlačítko „odinstalovat“ a potupně přijímám prohru 0 : 1. Ale nevzdávám se a zkouším další cvičení.

„Rozvíjejte svou schopnost “číst“ druhé lidi. Pozorujte je v tramvaji, autobuse nebo třeba v kavárně a všímejte si, jak jednají a navzájem reagují. Zkuste odhadnout, jaké emoce prožívají a jak je dávají najevo svými gesty a výrazem.“

Přijímám výzvu a na první pohled jednoduché cvičení aplikuji při nejbližší cestě do práce. Po očku sleduji rozespalé cestující a snažím se v jejich tvářích zachytit alespoň náznak čitelných signálů. Po chvíli se přistihnu, že se můj zkoumavý pohled změnil na nepřítomný a jsem v myšlenkách opět u toho, co musím dnes v práci zařídit a jak to všechno zase nestíhám…
… a v podobném duchu se odehrávaly i další pokusy o vystopování a pomyslné „ochočení“ přítomného okamžiku. A jak jsem byla (ne)úspěšná, už možná tušíte. Po pár dnech bez drilu jsem bezpečně najela do starých kolejí… Ale něco se přeci jen změnilo. Vím už, jak a kde hledat výhybky, díky kterým se čas od času dokážu „vykolejit“ ze zajetého stereotypu. Díky těm pár dnům „systematicky“ řízené práce s vědomím jsem si uvědomila několik věcí, které jsou pro mě mnohem důležitější než to, že jsem nesplnila své předsevzetí:

Není špatné plánovat a žít s dlouhodobou perspektivou. Žít ale myšlenkami v představě, která ještě nenastala, může někdy být docela nebezpečné. A to především, když se naše plány zhroutí jako domeček z karet a my si uvědomíme, kolik času jsme investovali do představ, které se nakonec nestaly realitou.

Ani minulost není třeba zatracovat. Díky ní jsme se mnohé naučili a občas jsme se i nepříjemně poučili. Získané zkušenosti v mnohém ovlivňují to, jakým způsobem nahlížíme na věci, které prožíváme dnes a denně. Pokud si však ulpívání na starých dobrých časech přebereme jako příležitost vyhnout se nepříjemnostem či starostem všedního dne, spokojení pravděpodobně také nebudeme.

Nejrůznější cvičení, pomůcky a vychytávky pro trénink vědomého prožívání přítomnosti mohou být užitečné. Nejsou však řešením, ale jen nástrojem, který se nejdřív musíme naučit držet v rukou. A pokud nebudeme mít jasno v tom, k čemu nám mám tento nástroj sloužit, těžko jej budeme schopni skutečně efektivně použít.

Jaká je tedy ta správná cesta?

Zkuste se zeptat sami sebe, zda víte, kam jdete. Věnujete čas opravdu těm věcem, které vám dávají smysl? Máte okolo sebe lidi, se kterými sdílíte podobné názory, myšlenky a hodnoty? Zdali je toto ta správná cesta za plnohodnotnějším prožíváním našeho života, na to vám neodpovím. Ale pokud budete třímat otěže svého života ve vlastních rukou, pak už je celkem jedno, pokud někdy ujedete myšlenkami mimo realitu nebo strávíte pár okamžiků ve vzpomínkách.
PS: Jednu radu z té malé kapesní příručky jsem si přeci jen vzala k srdci:

„Propojte se! Prožitek smysluplnosti přítomného okamžiku zesílíte propojením s lidmi a organizacemi, které sdílí stejné hodnoty a podporují aktivity, které jsou prospěšné ostatním.“

Věřím, že pokud se kolem sebe rozhlédnete, váš pohled se „přítomně“ zaměří tím správným směrem.


Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz