Se sveřepým odhodláním vyrážím ze dveří vagónu metra. Kličkuju hustým davem ploužícím se na eskalátoru. Rychlý pohled na hodiny ukazuje jednu minutu do odjezdu. Supím na hranici infarktu, ale to mému úmyslu stihnout ranní vlak do práce nemůže zabránit. A vypadá to, že v tom nejsem sama. Kolektivní úprk dalších pasažérů směr perón začíná dostávat soutěžní charakter. Podchod se vcuku letu mění na finální rovinku atletického závodu. S napjatým výrazem bereme poslední schody po dvou a odměnou je nám – jak jinak – už jen výsměvný zadek vzdalujícího se City Elefantu.

To snad ne, pomyslím si. Otočím se čelem vzad a snažím se popadnout dech. V tu chvíli mě ale mnohem víc než myšlenka půlhodinového čekání zaujmou reakce dalších cestujících. Pozoruju postarší paní s vozíkem, která si s nešťastným výrazem sedá na drátěnou lavičku. Dva mladí kluci si uleví pár peprnými výrazy. Několik kolemstojících naštvaně klepe do mobilu. A otec s malým synkem začíná propadat zoufalství, načež tu mu dítě s bezelstným výrazem povídá:

"Tatínku, mám radost, vždyť si tak ještě stihneme dojít na tu zmrzlinu!"

Právě tahle věta ve mně změnila něco, co už jsem zažila tolikrát. Místo hypnotizování hodin a podvědomého nadávání na nespravedlnost světa najednou cítím pomalu se rozlévající pocit překvapení z myšlenky, že je jen na mně, jak svou půlhodinu času využiju. Už týdny lhostejně míjím antikvariát ve vestibulu nádraží, co se tam konečně zajít podívat? Nebo si skočím koupit ranní noviny? A co využít drahocennou chvilku klidu na to, abych si v hlavě srovnala už dlouho rozlétané myšlenky?

Jak obrátit překážku v příležitost?

To ráno jsem se díky malému klučinovi naučila něco, co mi od té doby pomáhá každý den. Nevztekat se, ani nepropadat marnosti a zoufalství, pokud se mi děje něco, co nijak neovlivním. To, co změnit dokážu, je můj přístup, možnost obrátit překážku v příležitost a udělat něco jinak než tak, jak mi velí můj každodenní stereotyp. Není to samozřejmě něco, co přichází samo mávnutím kouzelného proutku. Ale časem jsem našla malou lest, jak si pohrát se svým vědomím a jeho naučenými reakcemi na situace, které mě spolehlivě dokáží vykolejit.

Představte si poměrně běžnou pracovní situaci. Vaším úkolem je prezentovat svou práci a její výsledky, ať už před spolupracovníky či směrem k veřejnosti. No nebylo to nic moc a navíc vám to neopomene potvrdit i váš blízký kolega. V takových chvílích si sama sobě pokládám sled známých otázek, které mi pomáhají podívat se na celou situaci s větším odstupem.

Pojďme si můj dialog s pomyslným vnitřním koučem projít krok po kroku:

Co se teď s tebou děje? Co vnímáš ve svém tělě?

Naštval mě kolega, který mě pěkně zkritizoval. Cítím tlak na hrudi a zrychlený tep. Přerývaně dýchám…

Dobře, zkusíš se párkrát zhluboka nadechnout a pomalu dlouze vydechnout?

No dobrá, zkusím se na to soustředit…

Jaké myšlenky a pocity se ti honí hlavou? Dokážeš je zachytit a pojmenovat?

Jsem na něj naštvaná. Cítím se ukřivděná. A vlastně jsem naštvaná i na sebe, že takovouhle situaci nedokážu líp zvládat…

Co ti takhle situace bere a co naopak dává?

Už zase si zbytečně přivlastňuju pocity, které mi vlastně nic nedávají. Moje reakce mi bere energii a ztrácím chladnou hlavu. Vždyť nekritizuje mě jako člověka, ale vytýká něco, co se mi zrovna úplně nepovedlo. Na druhou stranu mi to i něco přineslo. Uvědomění, že je jen na mně, jak se k tomu postavím. Možná příležitost podívat se na celou věc jinýma očima a najít si v ní to, co mě může posunout dál…

A jak využiješ to, co sis uvědomila?

Nebráním se přiznat si svoje prvotní pocity z kritiky. Zkusím probrat s kolegou, jak si představuje ideální prezentaci a v čem by příště mohla být jiná. A užiju si ten luxus, že si sama můžu rozhodnout, zda se příště opět nechám vytočit, nebo to třeba zkusím úplně jinak…

A jak prožíváte takové situace vy? Máte chuť vyzkoušet si podobnou hru? Svoboda volby rozhodnutí, jak se k věcem postavíte je totiž nebezpečně nakažlivá. A život s ní tak nějak plyne s větší lehkostí a radostí…

Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz