Nastartujte změny s kreativitou

Kdy se vám naposledy stalo, že vás nějaká kniha nadchla natolik, že jste ji nejen doporučili dále, ale inspirovala vás něco změnit? Během poslední doby jsem v rukou držela několik knih, které by vám rozhodně neměly uniknout. Především pak pokud máte pocit, že je čas nastartovat změny – ať už v osobním či kariérním životě. A jaká jiná doba je ideálnější na pohodlné usazení v křesle s očekáváním příchodu jara a nových začátků? Nezapomeňte si však s sebou vzít i dostatek papíru, pastelky a barevné post-ity. Tyhle knížky vás rozhodně nenechají být jen pasivním čtenářem. Naopak, změny se začnou dít přímo před vašima očima.

Jak vylepšit svůj život a nastartovat kariéru?

Odpověď na tuto otázku slibuje kniha „Osobní business model“, za jejímž vznikem stojí Tim Clark, Alexander Osterwalder a Yves Pigneur. K čemu takový osobní business model (OBM) vůbec je? Především vám ukáže, kde se dnes nacházíme v osobním a profesním životě a umožní vám uvědomit si, co chcete jinak. A na závěr vám dá vodítka, jak dát změny do pohybu. Základem OBM je plátno, které si můžete představit jako arch papíru s 9 základními stavebními prvky. K těm patří mimo jiné vaše zdroje (kdo jsem a co umím), klíčové činnosti (co dělám), poskytovaná hodnota (jak pomáhám) či váš zákazník (komu pomáhám). Kniha obsahuje řadu vizuálních cvičení, netradičních úkolů a překvapivých otázek, které vás nakopnou hledat odpovědi. Já sama jsem si během čtení/tvoření s knihou pojmenovala několik oblastí, ve kterých bych chtěla něco změnit. A poslední dobou mám pocit, že to opravdu funguje.

Kdy se pustit do čtení? Ideálně tehdy, když:
  • máte potřebu změny, ale ještě nevíte, jak ji uchopit;
  • chcete zjistit, v čem jste dobří a prozkoumat nové příležitosti;
  • chcete lépe sladit svůj osobní a pracovní život;
  • chcete změnit práci nebo začít podnikat na volné noze.

Jak si s tužkou v ruce splnit své sny?

Kniha s názvem „Draw your big idea“ (Nakresli svůj velký nápad) láká už svou vizuální obálkou. Dlouhé texty a poučky byste v ní hledali marně. Američanky Nora Herting a Heather Willems sází na obrázky, které však nejsou samoúčelné. Provedou vás inspirativní cestou od uvědomění si svých silných stránek, schopností a dovedností, přes nalezení vaší osobní vize až po načrtnutí realistické cesty, po které chcete dále jít. Možná budete až překvapení, kde nakonec skončíte. Ani já bych nečekala, že si s fixou v ruce budu malovat modrou chobotnici, která v každém chapadle drží jednu z rolí, které v svém životě zastávám. Stejně tak by mě nenapadlo poslat si sama sobě pohlednici od svého budoucího „já“. Prostě krátce a jednoduše – s touto knihou se nudit nebudete. A i když je zatím k dostání jen v angličtině, díky obrázkovému základu ji zvládnete použít i s minimem cizojazyčných znalostí.

Kdy se pustit do čtení? Ideálně tehdy, když:
  • chcete rozvíjet svou kreativitu a přijít na nové nápady;
  • potřebujete si utřídit myšlenky a dát jim pevné obrysy;
  • chcete zjistit, co je to osobní značka a vytvořit si ji;
  • potřebujete popostrčit do akce, abyste si začali plnit své sny.

Jak řešit problémy a prezentovat myšlenky pomocí obrázků?

Kniha s názvem „Draw your big idea“ (Nakresli svůj velký nápad) láká už svou vizuální obálkou. Dlouhé texty a poučky byste v ní hledali marně. Američanky Nora Herting a Heather Willems sází na obrázky, které však nejsou samoúčelné. Provedou vás inspirativní cestou od uvědomění si svých silných stránek, schopností a dovedností, přes nalezení vaší osobní vize až po načrtnutí realistické cesty, po které chcete dále jít. Možná budete až překvapení, kde nakonec skončíte. Ani já bych nečekala, že si s fixou v ruce budu malovat modrou chobotnici, která v každém chapadle drží jednu z rolí, které v svém životě zastávám. Stejně tak by mě nenapadlo poslat si sama sobě pohlednici od svého budoucího „já“. Prostě krátce a jednoduše – s touto knihou se nudit nebudete. A i když je zatím k dostání jen v angličtině, díky obrázkovému základu ji zvládnete použít i s minimem cizojazyčných znalostí.

Kdy se pustit do čtení? Ideálně tehdy, když:
  • chcete rozvíjet svou kreativitu a přijít na nové nápady;
  • potřebujete si utřídit myšlenky a dát jim pevné obrysy;
  • chcete zjistit, co je to osobní značka a vytvořit si ji;
  • potřebujete popostrčit do akce, abyste si začali plnit své sny.

Jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit?

Posledním tipem, který vás povzbudí sdílet své nápady a myšlenky, je čtivá kniha s názvem „Ukaž, co děláš“, jejímž autorem je Austin Kleon, neméně známý díky své prvotině „Kraď jako umělec“. Díky této knize jsem se dozvěděla, proč je dobré nenechávat si své objevy a malé pokroky jen pro sebe. Vždy se kolem vás najde někdo, kdo řeší či prožívá podobné věci a sdílením rozvíjíte své vztahy a kontakty. Kromě praktických tipů na každý den se mimo jiné dozvíte, proč je dobré číst nekrology a jak se nestát lidským spamem.

Kdy se pustit do čtení? Ideálně tehdy, když:
  • máte pocit, že děláte dobré věci, ale ostatní o nich neví;
  • chcete se naučit vyprávět dobré příběhy, které zaujmou;
  • chcete obléct svou introvertní duši do extrovertního kabátku;
  • nechcete čtením trávit celý podzim, ale stačí vám pár trefných rad.

Ať už objevíte svou inspiraci v těchto, či jiných knihách, nebo úplně jiným způsobem – užívejte si své momenty nalézání odpovědí. Nebojte se vyzkoušet nové věci, ale zůstaňte přitom sví. Slovy jednoho moudrého muže:

„Otevřete se změnám, ale neztrácejte své vlastní hodnoty„

Na závěr mi nezbývá než popřát vám příjemné čtení. A pokud se budete chtít podělit o své vlastní čtenářské objevy, napište, moc ráda je s vámi budu sdílet.


Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

Jak zkrotit kolotoč myšlenek? Zkuste je zmapovat!

Zvoní budík. Rychlý ranní rituál přípravy na nový den a poklusem do práce. Co všechno dnes musím zařídit? Pošta, do čistírny, polední schůzka, doladit prezentaci, odpovědět na všechny emaily, s dětmi na kroužky, dárek k narozeninám, obvolat klienty, vyřešit reklamaci, v knihovně už nabíhá zpozdné … tlak stoupá, ruce se začínají potit … a to jsem na polovinu věcí určitě zapomněla … Tak POČKAT!

Připadá Vám tento příběh povědomý? Také byste občas potřebovali zastavit kolotoč myšlenek a udělat si v nich pořádek? Sepsat, roztřídit, propojit či přiřadit k nim priority? Nebo přijít na zcela nové nápady? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli kladně, pojďte si vyzkoušet myšlenkové mapování, které vám pravděpodobně bude povědomé, ale možná vás lecčím překvapí.

Proč se pustit do myšlenkového mapování?

Myšlenkové mapování je nástroj, který vám umožní vizuálně zachytit vaše myšlenky, nápady, plány či úkoly. Vytvářením myšlenkových map stimulujete obě mozkové hemisféry (pracujete s jazykem, daty, čísly, ale i obrazy, emocemi, vůněmi či intuicí). Zachycení myšlenek do fyzické podoby (slova, obrázky, symboly) vám rovněž umožní vytvořit mezi nimi vazby, uvědomit si nové asociace a podívat se na známé věci nezaujatým pohledem.

Od teorie k praxi aneb jak zachytit tok myšlenek

Vezměte si nyní tužku/pastelky/fixy a prázdný papír a do středu napište „Můj týden“. Postupně začněte kreslit jednotlivé větve, které mohou představovat dny či oblasti vašeho života. Další úroveň větvení může představovat dílčí úkoly, plány, důležité osoby, nápady a jakékoliv další postřehy, které nesmí ve vašem týdenním harmonogramu chybět. Větve můžete barevně odlišit, místo slov použít obrázky, čísla či symboly, přiřadit jim priority, vzájemně je propojit. Nebojte se škrtat, ani přepisovat. Až budete hotoví, podívejte se na svou mapu a upřímně si odpovězte na následující otázky:

Co vidíte před sebou? Poloprázdný papír nebo přílivovou vlnu úkolů, ve které se už teď začínáte topit?
Jaký pocit ve vás vyvolává pohled na váš týdenní plán?
Jaké věci vám dělají radost a které jsou povinností či nutností?
Které oblasti vaší mapy jsou pro vás prioritou? Co považujete za méně důležité či dokonce zbytečné a neváhali byste se škrtáním?
Co ve vaší mapě postrádáte?
Je ve vaší mapě něco, co byste chtěli změnit? Jakým způsobem byste to mohli udělat?

Nechte si čas na přemýšlení a tvoření. K mapě se můžete vrátit druhý den a znovu si položit tytéž otázky. A třeba vás napadne i řada dalších. Teď už se ale pojďme podívat na to, v jakých dalších situacích či kontextech můžeme myšlenkové mapování využít.

Kdy ještě se vám mohou myšlenkové mapy hodit?

Pokud bych měla myšlenkové mapy charakterizovat jedním slovem, bez váhání bych zvolila slovo „univerzálnost“. Jsou nástrojem, který můžeme jakkoliv, kdykoliv a v kterékoliv situaci uchopit a přizpůsobit svým potřebám. Pro představu uvádím několik příkladů jejich použití:

Plánování a organizování

Do myšlenkové mapy můžete kromě svého denního či týdenního harmonogramu zaznamenat třeba i vaše plány na celý rok a zpětně je pak bilancovat. S pomocí myšlenkové mapy naplánujete ale i rodinnou oslavu, letní dovolenou či pracovní projekt.

Záznamy, poznámky či zápisky

Zkuste si namísto nikdy nekončících seznamů úkolů vytvořit myšlenkovou mapu. Mně osobně se pak prokrastinace vyhýbá obloukem. A co třeba překvapit kolegy netradičním zápisem ze schůze, který si konečně někdo přečte až do konce? Myšlenkové mapy se mi skvěle osvědčily i při tvorbě výpisků z knížek.

Hledání nových nápadů

Máte někdy pocit, že už dlouho přešlapujete na místě a potřebovali byste novou inspiraci? Pak nechte plynout tok myšlenek a zachyťte ho přímo před vámi. Možná vás překvapí, co nového přitom objevíte.

Příprava prezentace

Před veřejným vystoupením jsou pro mě dnes myšlenkové mapy neodmyslitelnou součástí přípravy. Často je také používám i při samotných prezentacích, protože řeknou mnohem více než stránka plná textu a odrážek.

Papír a tužka versus online mapování

Myšlenkové mapy můžete vytvářet nejen vlastní rukou, ale i prostřednictvím online aplikací a programů, kterých dnes na internetu najdete neuvěřitelné množství. Řada z nich má velmi jednoduché a intuitivní ovládání a základní funkce vám nabídne bezplatně. Během několika málo minut si tak vytvoříte myšlenkovou mapu, kterou můžete sdílet s ostatními a jakkoliv dodatečně upravovat a doplňovat bez škrtání a přepisování. Tipy na konkrétní aplikace najdete v jednom z mých předchozích článků.

Chcete vědět více?

Pokud vás myšlenkové mapy zaujaly a máte chuť podrobněji prozkoumat, jaké další možnosti nabízí, užitečné informace najdete v knihách Tonyho Buzana, iniciátora a propagátora myšlenkových map.


Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

Osobní inventura aneb pod lampou je největší tma

Toho rána jsem se probudila v můj obvyklý čas a zatím jsem ještě netušila, že zrovna tento všední den vystoupí z řady jemu podobných. Rozlepuji oči a můj nepřítomný pohled směřuje přímo přede mě, kde stojí vyrovnané řady knih ve spleti různých barev i formátů ve stříbrně nalakované knihovně. Ani zpětně si už dnes nevzpomenu, proč jsem se tenkrát zvedla z postele bez obvyklého převalování, přistoupila ke knihovně a zaostřila svůj pohled na jednu z vyrovnaných knižních řad. Teprve v ten moment jsem si uvědomila, že pohled na část knih zakrývá obrázek Apollonova chrámu. Ačkoliv jsem jej tam musela položit už před dobrými třemi lety a od té doby své místo určitě nezměnil, s postupem času jako by se stal průsvitným, až pro mě nakonec úplně zmizel.

Moment překvapení

V ten moment mě překvapily dvě věci:
1. Smršť asociací, které pohled na obrázek vyvolaly v mém podvědomí. Najednou jsem se zase přenesla o pár let zpátky a ocitla se v úzké uličce malého středomořského městečka vonícího směsicí exotického koření, rybami a letní bezstarostností. Tam jsem v jednom malém stánku objevila reprodukce starověkých památek a jeden obrázek si koupila. Přesně si vzpomínám na každý, i ten nejmenší detail – na lidi, kteří tam byli se mnou, na svou náladu a pocity, na myšlenky, které mi v tu dobu zaměstnávaly mysl a které odvál čas a dnes už jsem na ně zapomněla…

2. Druhá, mnohem více znepokojivá a zároveň vzrušující myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, byla tato: Je tohle jediná věc, kterou jsem ve svém okolí přestala vidět? Na co jiného jsem ještě zapomněla a vytěsnila ze svého zorného úhlu? Co všechno ve svém životě beru jako samozřejmost?

Tma přede mnou, tma za mnou

Lidský mozek je velmi sofistikovaný orgán, který nám prostřednictvím našich smyslů umožňuje věci kolem nás nejen vnímat, ale přisuzovat jim různé významy, propojovat je s našimi předchozími zkušenostmi a tvořit složité asociační řetězce myšlenek. Je však přirozené, že lidská mysl potřebuje odpočinek a soustředit pozornost na všechny věci kolem nás prostě není možné. Lidský mozek je navíc nastaven na vnímání rozdílů, toho, co narušuje náš zaběhlý pořádek. Pokud tak pociťujeme určitý status quo, který nám zajišťuje komfort a zónu bezpečí, můžeme zpohodlnět a přestat věnovat pozornost věcem a lidem, kteří tvoří ten pomyslný “rozdíl” v našich životech. A po čase můžeme s hrůzou zjistit, že jsme se ocitli v takové životní situaci, kde už dlouho přebýváme, ale vlastně tam vůbec nechceme být.

Jak si posvítit na náš život?

Pokud ve vás předcházející řádky vyvolaly zvědavost, či vám podobné “probuzení” z každodennosti připadá povědomé a chtěli byste zažít svůj vlastní prožitek objevování, pojďte si vyzkoušet jeden malý experiment. Ten vychází z praxe koučování, které pomáhá pomyslně si posvítit a znovu vidět věci, které jsme už dávno zapomněli, přestali vidět nebo si je dosud neuvědomili.

Tak pojďme na to!
Dobrodružná cesta v pěti krocích

Co budete potřebovat, než začneme?
V ideálním případě se fyzicky přesuňte na místo, ve kterém trávíte většinu svého času. Může to být váš byt, dům, chata, oblíbené místo či pracoviště. Podaří se vám ho zastihnout klidné a bez rušivých vlivů?

Krok 1

Volně a pomalu se procházejte a vnímejte všemi smysly celý prostor. Zkuste zastavit proud vašich myšlenek a zaměřit plnou pozornost pouze na to, co právě teď a tady vnímáte. Jaké věci kolem sebe vidíte? Jaké jsou jejich barvy, tvary, velikosti či materiál, který je tvoří? Čeho se dotýkají a kde jsou umístěné? Jaké zvuky k vám doléhají a jaká je jejich hlasitost? Kolik různých šumů dokážete rozlišit? Zhluboka se nadechněte? Jaké vůně cítíte? Vyzkoušejte se dotknout věcí, které vás obklopují. Jaké rozdíly vnímáte pod bříšky vašich prstů?

Krok 2

Zkuste se nyní zaměřit na jednu jedinou věc, kterou jste během své dobrodružné cesty známým prostorem objevili a která vás něčím zaujala. Může to být věc, které jste s všimli hned jako první. Nebo to může být něco, co jste dlouhou dobu přecházeli, a chvíli trvalo, než jste pro tuto věc našli prostor ve svém zorném úhlu. Ale klidně to může být i něco, co používáte každý den, ale tentokráte vás překvapil určitý detail, kterého jste si dosud nevšimli. Ať už je to cokoliv, důležité je, aby tato věc představovala hmatatelný předmět, který dokázal vaši pozornost plně zaujmout.

Krok 3

Nyní můžete popustit uzdu všem myšlenkám, asociacím, pocitům a emocím, které jsme dosud opomíjeli. Kdy jste poprvé tuto věc uviděli a setkali se s ní? Vzpomeňte si na situaci, ve které jste se tehdy nacházeli. Jak je to dávno? Co jste v té době zrovna řešili a prožívali? Jaké události vás tehdy provázely? Kdo všechno se vám vybaví, při pohledu na danou věc? Kde jsou tito lidé dnes a co pro vás znamenají? Jaké další pocity se vám vybaví při zkoumání této věci?

Krok 4

Nyní nechte svou mysl na chvíli odpočinout a zaměřte svou pozornost na něco zcela jiného. Kolik je právě hodin? Jaké oblečení máte na sobě? Co jste si dali dnes k snídani? Jakkoliv nelogicky dané otázky znějí, pomohou vám uvolnit soustředění a vytvořit prostor pro nové asociace.

Krok 5

A nyní už vám zbývá najít odpověď na tento sled závěrečných otázek:

  • Chtěli byste se znovu vrátit do některé ze situací, zkušeností či prožitků, které vám daná věc připomněla?
  • Co byste si chtěli z oné situace, zkušenosti či prožitku odnést do současného života? Co byste tam naopak chtěli nechat a zbavit se toho?
  • Co jste si při své cestě do minulosti uvědomili? Co nového jste pro sebe objevili? A jak to ještě dnes využijete?
  • Konec a zároveň začátek

    Moc ráda jsem dnes byla pomyslným průvodcem na vaší cestě do minulosti. Věřím, že jste si pro sebe našli to, co právě v tento okamžik potřebujete. A pokud jste své myšlenky přeci jen nedokázali zkrotit (což je naprosto běžnou a přirozenou věcí), zkuste si toto cvičení tu a tam zopakovat. Možné pro sebe objevíte řadu dalších věcí, které třeba ještě nevidíte, ale už dnes můžete vnímat jejich přítomnost.


    Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

    Kompetenční mix kouče v praxi

    Pojem „klíčová kompetence“ není v oblasti vzdělávání a osobního a profesního rozvoje novinkou, přesto je však pro mnoho lidí čímsi abstraktním, něčím, co nelze jednoduše uchopit. Rozvíjet klíčové kompetence je prioritou řady vzdělávacích systémů v celé Evropě. A to už od předškolního vzdělávání, kdy učitelé dětem vštěpují základní znalosti a dovednosti, které jim mají usnadnit orientaci v měnícím se světě. Školou života však bývají až situace, ve kterých jsme nuceni zaujmout a často i přehodnotit naše postoje a názory, ve kterých se profiluje to, co je nejdůležitější ingrediencí klíčových kompetencí – naše hodnoty. Celoživotní proces učení, sdílení, přehodnocování a propojování se tak stává dobrodružnou cestou, na kterou se může vydat každý z nás. A řadu věcí, které jsou pro nás v životě skutečně důležité, si uvědomíme až tehdy, pokud si začneme klást ty správné otázky.

    "Kompetence dávají jistotu, že stojíme na pevných základech."

    Co si pod klíčovými kompetencemi představit?

    Pojďme se však nejdříve podívat na to, co vlastně ta „klíčová kompetence“ znamená. V českém prostředí se s tímto pojmem pracuje na všech stupních formálního vzdělávání. Kompetencí se obecně rozumí „složitý soubor vědomostí, dovedností a postojů, ve kterém je vše propojeno tak výhodně, že díky tomu člověk může úspěšně zvládnout úkoly a situace, do kterých se dostává ve studiu, v práci, v osobním životě“. Setkáváme se tak s kompetencemi k učení, k řešení problémů, s kompetencí komunikativní, sociální a personální, občanskou, pracovní či kompetencí k podnikavosti. Názvosloví se různí, to důležité však zůstává stejné – kompetence nám dávají do rukou schopnost utvářet si svůj svět tak, aby nám dával smysl. Aniž bychom si toho byli vědomi, prvními „kompetenčními kouči“ v našem životě se často stávají rodiče či učitelé, ať už na začátku ti „formální“ ve škole, nebo pak později ti, které tak my sami nazýváme. Pomáhají nám orientovat se ve věcech kolem nás a utvářet si vlastní názor. Tak by to v ideálním případě mělo fungovat. Ale ne vždy kolem sebe takové lidi máme. A ne vždy jsme sami k sobě natolik otevření, abychom byli připraveni uchopit složitost světa a zjednodušit si jej tak, aby nám v něm bylo dobře.

    Od teorie ke koučovací praxi

    Možná i to bylo důvodem k tomu, že jsem se před několika lety rozhodla absolvovat roční výcvik v koučování, který sliboval získání kompetencí, díky kterým lépe dokážeme porozumět sobě i ostatním. Kdo by takové nabídce odolal? S nejistou dávkou odhodlání jsem se vydala vstříc novým zkušenostem, se kterými často nebylo lehké se sžít. Pokud bych na začátku tušila, že už během prvního koučovacího setkání otevřu skříň se všemi svými kostlivci, asi bych trochu zaváhala, zda se do něčeho takového vůbec pouštět. Když se však ohlédnu zpátky na všechny ty roky mého života a měla bych najít moment, který mi nejvíce pomohl uvědomit si hodnoty, které jsou mým klíčem k pochopení sebe i ostatních, byl by to právě tento rok. Rok, během něhož jsem se naučila skutečně naslouchat (ne jen přijímat a zpracovávat informace a mít hned připravenou radu). Rok, během kterého jsem se naučila klást takové otázky, jež nemají předem připravené odpovědi. Rok, během kterého jsem se naučila být nejen fyzicky, ale i myšlenkami „tady a teď“ nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo se odhodlali k boji se svými „kostlivci“. To a mnoho dalšího, co jsem měla možnost ochutnat během těch dvanácti měsíců, je součástí „koučovacích kompetencí“, jež jsou pro mě těmi skutečně klíčovými.

    Pohled do zrcadla „kompetencí“ kouče

    „Koučovací komeptence“ však nejsou jen o správném kladení otázek. Letmý pohled na přehled základních kompetencí profesionálního kouče, které definuje International Coach Federation (ICF), mě nenechává usnout na vavřínech. A tak občas není na škodu se zamyslet nad tím, zda, jak účinně a do jaké míry jsme schopni navazovat důvěru a blízkost s klientem, být zakotveni „tady a teď“ a aktivně naslouchat těm, kteří nám svěřují svůj příběh. Důležitou, a často náročnou kompetencí, je také schopnost rozpoznat skutečný cíl koučovacího vzahu a vytvořit základ pro práci s klientem, který povede tím správným směrem. Přiznám se, že nejintenzivnější pocit „propojení“ zažívám ve chvílích, kdy mi sám klient (často nevědomě) ukáže, nakolik se mi daří koučovací kompetence používat v praxi. Jsou to chvíle, kdy se podaří proniknout za slova ke skrytým myšlenkám a emocím, změnit perspektivu tak, že klient si nejen uvědomí své možnosti a příležitosti, ale i sám aktivně objevuje vlastní řešení. I plně kompetenčnímu kouči se tak čas od času může hodit „reflektující zrcadlo“ klientů.

    A jak vnímáte svůj „osobní“ kompetenční mix vy?

    Co vám jde přirozeně a kde vnímáte, že je stále na čem pracovat?

    Jakou váhu přikládáte dílčím ingrediencím kompetencí – znalostem, dovednostem a hodnotám?


    Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

    Po stopách přítomného okamžiku

    „Přítomnost neexistuje! Jakmile si přítomný okamžik uvědomíme, je již minulostí.“

    „Nic kromě přítomnosti není. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává v jednom okamžiku. Čas v lineárním pojetí neexistuje.“

    Nepřítomná přítomnost

    Tak počkat, tady něco nehraje! Když jsem nedávno vyslechla jednu filozoficko-vědeckou rozepři o tom, jak to vlastně s tím časem je, připadala jsem si tak trochu jak v časové smyčce. Naštěstí z pohledu pomáhajících profesí můžeme otázku přítomnosti považovat za vyřešenou. Existuje. Důležitějším tématem je tady však samotné prožívání přítomného okamžiku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že magická formule „Tady a teď“ je mantrou moderní doby, opak je pravdou. Myšlenka vědomého a plnohodnotného prožívání přítomného okamžiku je stará více než dva a půl tisíce let a renesanci (nejen) buddhistické tradice v západním světě vděčíme za to, že nabývá na významu. To potvrzují i nejrůznější školy a kurzy, které se na rozvoj všímavého přístupu k prožívání přítomnosti zaměřují. Díky tomu si řada lidí začíná stále více uvědomovat, že se zbytečně stresují tím, co ještě není, nebo naopak ulpívají na věcech či přesvědčeních, které už jim dávno nic nedávají.

    Pátrací akce vyhlášena

    Ani já nejsem výjimkou, které by se marný boj s rozlétanými myšlenkami vyhnul. Můj sklon být vždy o krok napřed a pohrávat si s možnými variantami toho, jak se věci mohou vyvinout (ať už jde o nepříjemný hovor s nadřízeným, či zítřejší odjezd na dovolenou), mě dost často odstřihávají od spojení s tím, co je skutečně důležité zrovna teď a právě tady. A tak jsem se (vlastně už před několika lety) rozhodla, že je na čase to změnit. A vydat se na stopu přítomnému okamžiku!

    Moje strategie byla v začátcích zcela nevědomá, ale možná o to více účinná. Z první cesty do jihovýchodní Asie jsem si paradoxně přivezla nejen sympatie k tamní kultuře, lidem (a jídlu), ale i nepříjemnou pásmovou nemoc. V kombinaci s ne zcela příznivými událostmi v mém životě mě několikaměsíční nespavost neminula. A tahle náhoda mě přivedla k józe a prvním (zatím málo zdařilým) pokusům o meditaci. Dobrá zpráva je, že postupem času se začaly dít změny. Ve vztazích s ostatními lidmi, doma i v práci, a v neposlední řadě i ve vnímání vztahu k vlastnímu „já“. Jenže jakkoliv to může znít jako klišé, bez práce nejsou koláče, takže jakmile jsem polevila v pozornosti, najela jsem do starých kolejí. A protože nic není náhoda, zrovna v ten moment jsem během nedávné dovolené při zdlouhavém čekání na navazující spoj objevila poklad „Pocketbook of Mindfulness“! Mezi objemnými knihami o osobním rozvoji se na poličce letištního knihkupectví krčila tato malá zelená knížečka s lákavým názvem, který bychom mohli přeložit jako „Příručka všímavosti do kapsy“. Už samotný přebal sliboval účinný návod a 100 rychlých cvičení pro vědomé prožívání „tady a teď“. No kdo by odolal příslibu autora, že s touto malou kapesní knížkou v ruce budu konečně schopná udělat si z přítomného okamžiku svůj denní chleba a budu mít jednodušší a zvladatelnější život? V mžiku jsem netrpělivě přešlapovala u pokladny a vítězoslavně třímala svůj úlovek v ruce.

    Stopa zavětřena! Akce začíná

    A jak to tak u mě bývá, pustila jsem se do hledání přítomného okamžiku s plnou vervou přesně podle návodu.

    „Nastavte si časovač na vašem telefonu, anebo si rovnou stáhněte aplikaci, která vám během dne připomene, že se máte zastavit a uvědomit si, co zrovna děláte a na co myslíte.

    Začínám se zdánlivě jednoduchým cvičením na rozjezd. Jdu na to technicky a rovnou stahuju aplikaci „Mindfulness Bell“, která mě během dne několikrát zkontroluje, zda se moc nestresuju a dokážu udržet pozornost. A jaký byl výsledek? Očekávatelný. Po necelých dvaceti čtyřech hodinách mě opakované výzvy mobilu k sérii hlubokých nádechů a dlouhých výdechů v ten nejméně příhodný okamžik zcela odrovnaly. Mačkám tlačítko „odinstalovat“ a potupně přijímám prohru 0 : 1. Ale nevzdávám se a zkouším další cvičení.

    „Rozvíjejte svou schopnost “číst“ druhé lidi. Pozorujte je v tramvaji, autobuse nebo třeba v kavárně a všímejte si, jak jednají a navzájem reagují. Zkuste odhadnout, jaké emoce prožívají a jak je dávají najevo svými gesty a výrazem.“

    Přijímám výzvu a na první pohled jednoduché cvičení aplikuji při nejbližší cestě do práce. Po očku sleduji rozespalé cestující a snažím se v jejich tvářích zachytit alespoň náznak čitelných signálů. Po chvíli se přistihnu, že se můj zkoumavý pohled změnil na nepřítomný a jsem v myšlenkách opět u toho, co musím dnes v práci zařídit a jak to všechno zase nestíhám…
    … a v podobném duchu se odehrávaly i další pokusy o vystopování a pomyslné „ochočení“ přítomného okamžiku. A jak jsem byla (ne)úspěšná, už možná tušíte. Po pár dnech bez drilu jsem bezpečně najela do starých kolejí… Ale něco se přeci jen změnilo. Vím už, jak a kde hledat výhybky, díky kterým se čas od času dokážu „vykolejit“ ze zajetého stereotypu. Díky těm pár dnům „systematicky“ řízené práce s vědomím jsem si uvědomila několik věcí, které jsou pro mě mnohem důležitější než to, že jsem nesplnila své předsevzetí:

    Není špatné plánovat a žít s dlouhodobou perspektivou. Žít ale myšlenkami v představě, která ještě nenastala, může někdy být docela nebezpečné. A to především, když se naše plány zhroutí jako domeček z karet a my si uvědomíme, kolik času jsme investovali do představ, které se nakonec nestaly realitou.

    Ani minulost není třeba zatracovat. Díky ní jsme se mnohé naučili a občas jsme se i nepříjemně poučili. Získané zkušenosti v mnohém ovlivňují to, jakým způsobem nahlížíme na věci, které prožíváme dnes a denně. Pokud si však ulpívání na starých dobrých časech přebereme jako příležitost vyhnout se nepříjemnostem či starostem všedního dne, spokojení pravděpodobně také nebudeme.

    Nejrůznější cvičení, pomůcky a vychytávky pro trénink vědomého prožívání přítomnosti mohou být užitečné. Nejsou však řešením, ale jen nástrojem, který se nejdřív musíme naučit držet v rukou. A pokud nebudeme mít jasno v tom, k čemu nám mám tento nástroj sloužit, těžko jej budeme schopni skutečně efektivně použít.

    Jaká je tedy ta správná cesta?

    Zkuste se zeptat sami sebe, zda víte, kam jdete. Věnujete čas opravdu těm věcem, které vám dávají smysl? Máte okolo sebe lidi, se kterými sdílíte podobné názory, myšlenky a hodnoty? Zdali je toto ta správná cesta za plnohodnotnějším prožíváním našeho života, na to vám neodpovím. Ale pokud budete třímat otěže svého života ve vlastních rukou, pak už je celkem jedno, pokud někdy ujedete myšlenkami mimo realitu nebo strávíte pár okamžiků ve vzpomínkách.
    PS: Jednu radu z té malé kapesní příručky jsem si přeci jen vzala k srdci:

    „Propojte se! Prožitek smysluplnosti přítomného okamžiku zesílíte propojením s lidmi a organizacemi, které sdílí stejné hodnoty a podporují aktivity, které jsou prospěšné ostatním.“

    Věřím, že pokud se kolem sebe rozhlédnete, váš pohled se „přítomně“ zaměří tím správným směrem.


    Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

    Co mě naučila ztracená půlhodina

    Se sveřepým odhodláním vyrážím ze dveří vagónu metra. Kličkuju hustým davem ploužícím se na eskalátoru. Rychlý pohled na hodiny ukazuje jednu minutu do odjezdu. Supím na hranici infarktu, ale to mému úmyslu stihnout ranní vlak do práce nemůže zabránit. A vypadá to, že v tom nejsem sama. Kolektivní úprk dalších pasažérů směr perón začíná dostávat soutěžní charakter. Podchod se vcuku letu mění na finální rovinku atletického závodu. S napjatým výrazem bereme poslední schody po dvou a odměnou je nám – jak jinak – už jen výsměvný zadek vzdalujícího se City Elefantu.

    To snad ne, pomyslím si. Otočím se čelem vzad a snažím se popadnout dech. V tu chvíli mě ale mnohem víc než myšlenka půlhodinového čekání zaujmou reakce dalších cestujících. Pozoruju postarší paní s vozíkem, která si s nešťastným výrazem sedá na drátěnou lavičku. Dva mladí kluci si uleví pár peprnými výrazy. Několik kolemstojících naštvaně klepe do mobilu. A otec s malým synkem začíná propadat zoufalství, načež tu mu dítě s bezelstným výrazem povídá:

    "Tatínku, mám radost, vždyť si tak ještě stihneme dojít na tu zmrzlinu!"

     

    Právě tahle věta ve mně změnila něco, co už jsem zažila tolikrát. Místo hypnotizování hodin a podvědomého nadávání na nespravedlnost světa najednou cítím pomalu se rozlévající pocit překvapení z myšlenky, že je jen na mně, jak svou půlhodinu času využiju. Už týdny lhostejně míjím antikvariát ve vestibulu nádraží, co se tam konečně zajít podívat? Nebo si skočím koupit ranní noviny? A co využít drahocennou chvilku klidu na to, abych si v hlavě srovnala už dlouho rozlétané myšlenky?

    Jak obrátit překážku v příležitost?

    To ráno jsem se díky malému klučinovi naučila něco, co mi od té doby pomáhá každý den. Nevztekat se, ani nepropadat marnosti a zoufalství, pokud se mi děje něco, co nijak neovlivním. To, co změnit dokážu, je můj přístup, možnost obrátit překážku v příležitost a udělat něco jinak než tak, jak mi velí můj každodenní stereotyp. Není to samozřejmě něco, co přichází samo mávnutím kouzelného proutku. Ale časem jsem našla malou lest, jak si pohrát se svým vědomím a jeho naučenými reakcemi na situace, které mě spolehlivě dokáží vykolejit.

    Představte si poměrně běžnou pracovní situaci. Vaším úkolem je prezentovat svou práci a její výsledky, ať už před spolupracovníky či směrem k veřejnosti. No nebylo to nic moc a navíc vám to neopomene potvrdit i váš blízký kolega. V takových chvílích si sama sobě pokládám sled známých otázek, které mi pomáhají podívat se na celou situaci s větším odstupem.

    Pojďme si můj dialog s pomyslným vnitřním koučem projít krok po kroku:

    Co se teď s tebou děje? Co vnímáš ve svém tělě?

    Naštval mě kolega, který mě pěkně zkritizoval. Cítím tlak na hrudi a zrychlený tep. Přerývaně dýchám…

    Dobře, zkusíš se párkrát zhluboka nadechnout a pomalu dlouze vydechnout?

    No dobrá, zkusím se na to soustředit…

    Jaké myšlenky a pocity se ti honí hlavou? Dokážeš je zachytit a pojmenovat?

    Jsem na něj naštvaná. Cítím se ukřivděná. A vlastně jsem naštvaná i na sebe, že takovouhle situaci nedokážu líp zvládat…

    Co ti takhle situace bere a co naopak dává?

    Už zase si zbytečně přivlastňuju pocity, které mi vlastně nic nedávají. Moje reakce mi bere energii a ztrácím chladnou hlavu. Vždyť nekritizuje mě jako člověka, ale vytýká něco, co se mi zrovna úplně nepovedlo. Na druhou stranu mi to i něco přineslo. Uvědomění, že je jen na mně, jak se k tomu postavím. Možná příležitost podívat se na celou věc jinýma očima a najít si v ní to, co mě může posunout dál…

    A jak využiješ to, co sis uvědomila?

    Nebráním se přiznat si svoje prvotní pocity z kritiky. Zkusím probrat s kolegou, jak si představuje ideální prezentaci a v čem by příště mohla být jiná. A užiju si ten luxus, že si sama můžu rozhodnout, zda se příště opět nechám vytočit, nebo to třeba zkusím úplně jinak…

    A jak prožíváte takové situace vy? Máte chuť vyzkoušet si podobnou hru? Svoboda volby rozhodnutí, jak se k věcem postavíte je totiž nebezpečně nakažlivá. A život s ní tak nějak plyne s větší lehkostí a radostí…


    Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz

     

    Když nepřichází inspirace

    Rukama si podepírám bradu, v obličeji soustředěný výraz. Ze všech sil se snažím a pořád nic. Křičím do vzduchoprázdna myšlenek. Lákám libým hlasem i planými sliby. A stále nepřichází… Kdo? No přeci ona. Má INSPIRACE! Ale já se nedám. Někde přeci musí být. A tak se vydávám ji hledat.

    Přátelé na telefonu

    A co se takhle zeptat přítele na telefonu? Jako první mě napadne kamarád Marek, přemýšlivý introvert se sklony k filozofování. To by mohlo fungovat. Na otázku, jak vypátrat inspiraci, má jasnou odpověď: „Musíš se správně naladit. A pak hledat zdroje, odkud inspirace přichází. Až ji najdeš, tak už tě sama povede dál.“

    To by mohlo fungovat. Ale neponechávám nic náhodě a volám dál. Využiji moudrost starších a stejnou otázkou potrápím svou kolegyni: „Inspirace je všude kolem nás. Někdy musíš ale trochu “stopovat“, než ji objevíš. Jen zkus trochu prohnat myšlenky a uvidíš.“

    Minutový brainstorming

    Vida. Poslední věta mi vlila nadšení do žil. A hned mě napadl jeden experiment, který by mi v pátrání mohl pomoci. Jako pokusného králíka si beru ještě kamarádku Radku. Úkol je prostý – během jedné minuty napsat co nejvíc myšlenek, slov či asociačních spojení, které nás napadnou ke slovu „INSPIRACE“. Zapínám stopky a tužka sviští po papíře.

    A výsledek na sebe nenechává dlouho čekat: „Strom, nápad, setkání, země, květina, úsměv, lidé, naplnění, slunce, souznění, smysl, tázání, porod.“ Kamarádka pak na oplátku předčítá: „Objev, génius, jablko, zjevení, mozek, proud, člověk, kouř, báseň, noc, spánek.“

    Jak na tebe působí jednotlivá slova? Je v nich něco, co s tebou souzní? V sokratovském duchu vedu vnitřní dialog. A jednotlivá písmena se pomalu řadí do slabik a slov – ZROD, RŮST, ZMĚNA. A otevřenost všemu, co přináší něco nového a smysluplného. A v hlavě se mi pomalu začínají skládat střípky mozaiky a chuť se pustit do spousty věcí, které tam venku čekají. A to je má INSPIRACE.

    Tržiště inspirace

    Stačilo pár dobře mířených otázek a já už konečně vím, kterou cestou se vydat hledat. A i o tom je koučink. O hledání, stopování, tápání. Ale i zrání, objevování a nacházení inspirace. Je to hra. A nemusí být nutně prohrou, pokud si na konci uvědomíme, „že víme, že nic nevíme.“ Protože díky tomu se máme pořád co učit. A inspiraci můžeme nacházet i tak, že část svého času věnujeme lidem či organizacím, kteří nám na oplátku nabídnou ochutnat něco nového.

    Dobro-volná inspirace

    Pokud chcete pomáhat tím, co umíte, ale času nemáte nazbyt, zajímat by vás mohl internetový projekt UmSemUmTam.cz. Ten nabízí možnost podpořit neziskové organizace tím, že jim během pár hodin pomůžete s konkrétním úkolem. „Burzu pomoci“ najdete i na webovém portále Budupomahat.cz, který otevírá prostor pro setkávání nabídky a poptávky po dobrovolnictví. Najdete zde mimo jiné aktuální akce a kampaně, do kterých se můžete zapojit.

    A do třetice zavítejte na stránky Dobrovolnik.cz, jejichž součástí je i databáze dobrovolnických příležitostí po celé České republice.

    Našli jste svou inspiraci?

    Přeji vám barevné podzimní dny plné inspirace a budu se těšit na pravidelná setkávání v rubrice „Společensky prospěšný koučink“. A pokud byste se i vy chtěli podělit o to, co vás samotné inspiruje, přispět můžete i vlastním článkem v této rubrice. Tak se neváhejte ozvat.


    Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz